Asterix a olympijské hry

Astérix aux jeux olympiques
Asterix a Olympijské hry

Začalo to jako dětský sen. Je to už dávno, co Thomas Langmann začal snít o tom, že sám uvede Asterixova dobrodružství na plátna. A nakonec to byl opravdu on, kdo stál u zrodu filmové podoby malého Gala. Vždycky byl velkým fanouškem Goscinnyho a Uderzových komiksů a věděl, že jejich ztvárnění na plátně bude mít úspěch. Před patnácti lety se mu společně s dcerou tvůrce Asterixovy kreslené podoby Sylvie Uderzo podařilo domluvit setkání mezi svým otcem Claudem Berri, známou stálicí francouzské filmové tvorby, a Albertem Uderzo, a položil tak základy projektu. Dále už to známe – film Asterix a Obelix natočil v roce 1999 Claude Zidi a ve Francii měl návštěvnost 9 milionů diváků. Film Asterix a Obelix: Mise Kleopatra od Alaina Chabata z roku 2002 vidělo téměř 15 milionů francouzských diváků. Když ztroskotal projekt „Asterix v Hispánii“, rozhodl se Langmann zpracovat skvost jménem Asterix sám, i nadále s podporou filmové a distribuční společnosti Pathé a zároveň se svojí společností La Petite Reine.

Velmi rychle se rozhodl zpracovat díl „Asterix a Olympijské hry“, protože, jak řekl, je ze všech Asterixových dobrodružství vizuálně nejatraktivnější, a tudíž pro filmové ztvárnění nejzajímavější. Zároveň svým tématem přímo vybízí k tomu, aby byli ve filmu obsazeni herci nejrůznějších národností, což by usnadnilo hledání zahraničních (především evropských) partnerů. Tato látka se mu zdála ideální pro vytvoření filmu, který by byl zároveň komedií, velkofilmem jako Ben Hur či Spartak a akčním dobrodružstvím.

Ještě než však zahájil oficiální jednání s Uderzem, začal raději pracovat na scénáři – samozřejmě ve spolupráci s celým týmem scénáristů. Olivier Dazat, Alexandre Charlot a Franc Magnier od něj dostali pokyn rozvíjet původní příběh ve dvou základních liniích. První je duel Césara a jeho adoptivního syna Bruta, který má v hlavě jen jediné, a to stát se místo Césara císařem, a druhou milostný příběh mladého Gala s řeckou princeznou, po níž prahne i Brutus a jejíž ruka má připadnout vítězi Olympijských her. Právě zde do příběhu vstupují Asterix s Obelixem. Jejich cílem je získat princeznu pro svého kamaráda, aby láska mohla slavit triumf.

Zároveň se scénářem začal Langmann přemýšlet o obsazení. „Již před patnácti lety, když se mi myšlenka filmové adaptace Asterixe zrodila v hlavě, jsem měl jasnou představu o dvojici César – Brutus.“ Měl na mysli Alaina Delona v roli Julia Césara a Benoît Poelvoorda jako Bruta. Poelvoorde, o jehož potenciálu jsme se mohli přesvědčit v jeho prvním velkém filmu Blbec na krku, je zářící hvězdou belgického filmu a v herectví doslova nezná hranic. Langmann se proto již předem kochal představou, jaké scény budou moci scénáristé ušít, když se v rolích otce a syna sejdou takoví dva velikáni. Dále ho napadlo najít nového Asterixe, aby se známá dvojka oživila. Hozenou rukavici zdvihá o několik měsíců později Clovis Cornillac. Pro vedlejší role se režisér rozhodl najmout mladé komiky z evropských zemí, kteří si doma již vysloužili popularitu. Dvě jména za všechny: Michael Bully Herbig a Santiago Segura. A lesk filmu mají dodat legendární sportovci, kteří se ve filmu mihnou jako v komiksovém okénku.

Režii svěřil Langmann Frédéricu Forestierovi, kterého si již dříve prověřil během natáčení dobrodružné komedie Blbec na krku s Gérardem Lanvinem, Benoîtem Poelvoordem e Josém Garciou. Rozhodl se, že se bude rovněž sám na režii podílet a poprvé se postaví za kameru. „Byl jsem v tomto projektu a v celém procesu jeho realizace tolik angažován, že jsem se nemohl zastavit na půli cesty,“ říká.

Scénář je směsí historických skutečností, komiksového humoru, vtipných dvojsmyslů (například hříčka s Alainem Delonem, který hraje legendu a zároveň jí sám je), nepředvídaných situací a ztřeštěných dialogů. Teprve s první dokončenou verzí scénáře šel Langmann za Albertem Uderzem (který se osobně zúčastnil několika sezení nad scénářem), Alainem Delonem a Benoîtem Poelvoordem. Všichni mu okamžitě přislíbili účast. Tvůrci se zasadili o to, aby novému filmu nechybělo nic z toho, co má mít velkolepá podívaná, a tak se rozpočet produkce vyšplhal na astronomických 75 až 80 milionů eur, což je vůbec nejvýše v historii francouzského filmu.

Příprava filmu Asterix a olympijské hry

Místo pro natáčení se vybíralo v Evropě i severní Africe. Nakonec se tvůrci rozhodli pro filmové ateliéry „Ciudad de la luz“ ve španělském Alicante, kde byl film z 95 % natočen. Tato studia, kromě toho že září novotou, disponují nákladným vybavením, ideálními klimatickými podmínkami a hlavně rozlehlými exteriéry. Na panenských pláních lemovaných mořským pobřežím vyrostla jedna z nejpozoruhodnějších kulis francouzského filmu vůbec, olympijský stadion.

Výtvarné ztvárnění bylo svěřeno Aline Bonettové, věrné spolupracovnici Jean-Pierra Jeuneta na filmu Delikatesy, která vytvořila i působivé zákopy pro filmu Příliš dlouhé zásnuby, za který si vysloužila svého druhého Césara a první nominaci na Oscara. Výtvarnice dekorací ostatně nebyla jedinou Jeunetovou kolegyní na place – kostýmy vytvořila Madeline Fontaine (nominace na Césara za Amélii z Montmartru a César za Příliš dlouhé zásnuby). „Když už se někdo pouští do takového dobrodružství,“ říká Thomas Langmann, „musí se obklopit těmi nejlepšími lidmi.“ Kameru proto svěřil Thierrymu Arbogastovi, spolupracovníku Luca Bessona a Jean-Paula Rappeneau. To samé platí pro masky – make up měli na starosti T. Follvick a C. Maillard, účesy Ghislaine Torterau – a pochopitelně také pro speciální efekty, které musely zachytit všechny výstřelky kresleného příběhu a zároveň ještě podtrhnout majestátnost dekorací, ve Francii dosud nevídaných.

Během více než pěti měsíců od prosince 2005 do června 2006 byly přípravy na všech frontách v plném proudu. Producenti se domlouvají na rozpočtu společně s německými, španělskými a italskými partnery. Langmann a Forestier spolupracují s vedoucími všech úseků. Pro výtvarnice dekorací a kostýmů Aline Bonettovou a Madeline Fontainovou vše začíná rozsáhlou rešeršní prací. Noří se do historických knih, do různých uměleckých děl a samozřejmě komiksů a zjišťují, že Uderzovy kresby zdaleka nepostrádaly přesnost a věrnost. Hlavní starostí výtvarnic a maskérů je vystihnout ten správný tón – musí ladit s kresleným příběhem a zároveň vypadat realisticky, pohybovat se v žánru komedie, ale nesklouznout do frašky. „Důležité bylo udržet se v rámci daného historického období,“ říká Aline Bonettová. „Díky komiksovému žánru jsme si pak na několika místech mohli dovolit popustit uzdu fantazii.“

Aline Bonettová popustila uzdu fantazii především v pojetí závodních spřežení, jejichž vozy mají hodně daleko k těm, jaké jsme zvyklí vídat. Jeden z nich je dokonce zářivě červený, řídí ho Michael Schumacher a podobá se spíše Formuli 1, která právě vyjela ze slavné italské stáje, než antickému vozu! Spřežení byla navržena ve spolupráci s týmem pro speciální efekty přezdívaným „les Versaillais“, jehož členy byli Yves Domenjoud, Olivier Gleyze a Jean-Baptiste Bonetto. Vozy musely být navrženy tak, aby je mohl bez problémů řídit kaskadér, ukrytý v nohách herce, a aby zároveň zvládly jízdu na jednom kole, ztrátu druhého atd.

Největší výzvou pro dekoratérku byl však samotný olympijský stadion. „Nejdříve jsme uvažovali o tom, že postavíme dvě různé kulisy – stadion pro atletická klání a hipodrom pro závody spřežení. Potom mě ale napadlo spojit obojí v jedinou konstrukci, která by se dala jednoduše přestavět.“ Podle této představy nechala nejdříve zhotovit maketu, nad níž pak s tvůrci probrala problémy, které by mohly vyvstat při režii. Výsledkem byl nápad rozdělit stadion na dva, díky němuž bylo možné natáčet současně běžecký závod i hod oštěpem. Při natáčení závodů spřežení bylo naopak využito celých 265 metrů dráhy stadionu. To umožnilo vytvořit velkolepé kulisy a zároveň ušetřit na nákladech. Tým francouzských dekoratérů měl v té době asi dvacet členů, ale při vlastní výstavbě stadionu najal hlavní španělský konstruktér přes sto padesát řemeslníků, truhlářů, malířů, kašérů, a to především z Madridu a Barcelony.

Celá práce trvala tři měsíce. „Na takové kulisy to není mnoho,“ říká Aline Bonettová. „Aby bylo dosaženo potřebného výsledku, bylo naprosto nezbytné pracovat rychle a koordinovaně.“ Výtvarnice byla tedy nucena předvídat řadu komplikací, které by se u tak náročné konstrukce mohly objevit. Stadion je venkovní dekorace, musel tedy vypadat věrohodně, ale zároveň nesměl být z pevného materiálu. Filmaři také museli mít jistotu, že kulisa vydrží šest měsíců natáčení s větrnými poryvy přicházejícími od moře, vysokou vlhkostí vzduchu a s teplotami, které v srpnu dosahují v Alicante extrémních hodnot. „Nepřicházelo v úvahu, že by kulisy během natáčení mohly podlehnout zkáze. To by mohlo způsobit bezpečnostní problémy.“

Výsledek byl úchvatný. I když byla postavena jen část stupínků – zbytek byl doplněn digitálně v postprodukci – celek byl nádherný a bez nadsázky hodný Hollywoodu. Když hlavní konstruktér stanul před hotovou stavbou, nemohl se ubránit slzám. I ostatní – herci, technici i obyčejní návštěvníci – se jako první vždy na placu zastavili právě před ním. „Viděl jsem, jak se Delon postavil na tribunu a beze slova zíral. A ten už přeci viděl dekorací! Když přijel Depardieu, udělal přesně to samé.“ Benoît Poelvoorde řekl jednoduše: „Hrát v takové dekoraci je pro herce stejné štěstí, jako potom pro diváka sledovat film.“

Kromě stadionu byla postavena asi dvacítka kulis. „Nebyly natolik výjimečné svým vzhledem, jako svými rozměry!“ Například v paláci řeckého krále Samagase vyrostla více než osmimetrová socha Dia, stejně vysoký trůn a královská lázeň velikosti bazénu. „Na plátně to bude ještě působivější,“ dodává tvůrkyně dekorací Bonettová, „protože v postprodukci nabydou prostory pomocí digitální technologie na šířce i výšce – budou se přidávat poschodí, terasy, zahrady, kolonády i vyhlídky.“ Objekty takových nadpřirozených rozměrů musí být však současně propracovány do nejmenších detailů – důraz je kladen na všechny rekvizity, na každou maličkost, od kliky u dveří po vlysy na stěnách. Na stadionu i v palácích byla nainstalována celá řada nejrůznějších soch, které byly navrženy v Paříži a zvětšeny na potřebnou velikost ve Španělsku. Jsou mezi nimi jak kopie antických děl, představující atlety i bájné bytosti, tak i zvláštnosti, například série soch Delona představujícího Césara ve všech možných i nemožných pózách, nebo bláznivý výjev Poelvoorda jako Bruta se zabitým lvem u nohou a krásnou princeznou Irenou v náručí. Nezapomenutelná je rovněž kulisa galské vesničky, komediální dekorace na slovo vzatá, při jejíž tvorbě se Bonettová „vyřádila“, aby co nejvěrněji vyvolala komiksový duch originálu se všemi jeho pečlivě upravenými domečky a kytičkami…

Jednoduché to nebylo ani s kostýmy. Jejich tvůrci rovněž dostali za úkol dokonale zachovat historickou věrnost a čas od času popustit uzdu fantazii. Madeline Fontaine proto strávila několik měsíců studiem látek, barev a materiálů. V Maroku nechala vyrobit širokou kolekci kostýmů, jako úbory pro závodníky, tógy pro diváky a vojenské uniformy, jejichž celkový počet přesahoval tisícovku. Kostýmy pro představitele hlavních rolí (deset rób princezny Ireny, tógy a zbroje pro Bruta i Césara) vznikly v Paříži. Bylo také potřeba dát vyrobit zbraně, meče, krunýře, štíty a helmice a upravit ty, které se podaří najít a pronajmout. Ateliér byl postaven přímo v Alicante, aby se na místě mohli vyrábět patiny, dělat drobné úpravy, míchat barvy atd.

Co se týče účesů, bylo vyrobeno více než 300 paruk (nepočítáme-li stovky příčesků copů, knírů nebo vousů) z pravých vlasů ve Francii, Belgii a Anglii. Zbývající byly dokoupeny nebo pronajaty. Ateliér byl umístěn přímo ve studiích v Alicante, právě proto aby tvůrci mohli reagovat na okamžité potřeby. Maskéři museli také hledat kosmetické produkty, které nejlépe odolávají letnímu horku ve Španělsku.

Fréderic Forestier a Thomas Langmann úzce spolupracovali i s týmem, který má na starosti vizuální efekty pod vedením Christiana Gillona. Společně vytvářeli návrhy vizualizací akčních scén a nejsložitějších záběrů, např. závodu vozů nebo scén, kde je potřeba mnoho komparzistů. Jedná se o to, že v načrtnutém 3D prostoru musí nafilmovat virtuální postavy podle přání režisérů tak, aby zachovali hodnotu záběru a aby pohyby kamery odpovídaly realitě. Díky tomu se dá dopředu předvídat postup práce a případné obtíže. Spolu s hlavním kameramanem Thierrym Arbogastem se potom rozhodli, že budou točit rovnou na digitální přístroje, zaprvé z ekonomických důvodů – mohli natočit mnohem více, aniž by se báli, že nebudou mít na zaplacení filmu, jeho vyvolání a práci v laboratořích, a za druhé kvůli snazšímu zpracování vizuálních efektů v digitální podobě během postprodukce.

... V kinech ČR od 31. ledna 2008

2008 – Francie – Rodinná dobrodružná fantasy komedie
režie: Frédéric Forestier
hrají: Clovis Cordillac, Gérard Depardieu,Alain Delon, José Garcia, Benoît Poelvoorde, Claudia Cardinale, David Beckham, Adriana Karembeu…

Oficiální stránky filmu: www.asterixauxjeuxolympiques.com

trailer: