District 9

District 9


2009 | 112 min | Akční, Sci-Fi, Thriller | USA, Kanada, Nový Zéland



Režie: Neill Blomkamp
Scénář: Neill Blomkamp, Terri Tatchell
Kamera: Trent Opaloch
Hudba: Clinton Shorter

Tady nejste vítáni.


Před více než dvaceti lety došlo k prvnímu kontaktu mimozemské civilizace s lidstvem. Lidé očekávali děsivou bitvu nebo významný technologický pokrok. Nedošlo ani k jednomu. Mimozemšťané byli uprchlíky z vlastní planety. Stvoření byla ubytována v nouzových domovech v jihoafrickém Okrsku 9 (District 9), zatímco se státy celého světa dohadovaly, co dál.

Teď všem dochází trpělivost. Dohled na mimozemšťany byl svěřen MNU, soukromé organizaci, které je osud mimozemšťanů lhostejný. Měla by ale naději na obrovský výdělek, pokud dokáže zprovoznit mimozemské zbraně, které vyžadují k aktivaci mimozemskou DNA.

Napětí mezi mimozemšťany a lidmi dospěje ke svému vrcholu ve chvíli, kdy začne MNU obyvatele Okrsku 9 stěhovat do nového tábora. Jeden z agentů MNU, Wikus van der Merwe (Sharlto Copley) se nakazí mimozemským virem, který začne měnit jeho DNA. Záhy se stává nejhledanějším mužem planety – je klíčem k odhalení tajů mimozemské technologie. Vyděšený muž má jedinou možnost: ukrýt se v Okrsku 9.

O produkci filmu District 9

“Neill Blomkamp je úžasný mladý režisér,” prohlašuje producent Peter Jackson, který dohlíží na výrobu Blomkampova debutového celovečerního filmu District 9. “Zvažovali jsme, že bychom natočili film Halo, inspirovaný videohrou. Nedošlo k tomu, ale s Neillem se nám spolupracovalo tak dobře, že když se nám zmínil o District 9, usoudili jsme, že by bylo výtečné natočit na základě jeho nápadu celovečerní film.”

Filmem District 9 Blomkamp představuje dílo, které má jako originální nápad, tak i ojedinělý přístup k jeho vyprávění. Poté, co si vyzkoušel roli výtvarníka vizuálních efektů a režiséra řady videoklipů a reklam, nám předkládá svůj celovečerní režijní debut, který se inspiruje jak klasickými scifi filmy, tak i Johannesburgem, který zná ze svého dětství (Blomkamp se tam narodil a vyrůstal tam, do Kanady se přestěhoval až posléze). Výsledkem je film, který se pouští na zcela nová území.

District 9 se odehrává v alternativní časové linii,” vysvětluje Jackson. “Představte si, že před více než dvaceti lety přiletěl na Zemi zhruba milion mimozemských uprchlíků v polorozpadlé lodi. Jsou neškodní – přesněji řečeno jsou bezmocní. Nejsou ani schopni se uživit a nemají výraznější touhu cokoliv dělat. Z nějakého důvodu je osud přivedl zrovna do Johannesburgu a vláda nemá nejmenší tušení, co si s nimi počít, takže jim nakonec vyhradí městskou čtvrť, která se velice podobá současnému Soweto na předměstí Johannesburgu. A lidé se už přes dvacet let snaží vyřešit ‘problém s mimozemšťany’.”

Blomkamp říká, že film napodobuje styl nonstop televizního zpravodajství, které vídáme všude kolem sebe. “Kdysi vás zaujal nějaký článek v novinách. Dneska jsme obklopeni dokumentárními záběry z míst událostí a zvykli jsme si na to,” říká Blomkamp. Stejně tak zdůrazňuje, že popularita reality show linii mezi realitou a zábavou ještě více zamlžuje.

U zrodu District 9 stojí krátký, nízkorozpočtový snímek s názvem Alive in Jo’burg, který Blomkamp před několika lety natočil v jedné z chudinských čtvrtí Johannesburgu. V tomto krátkém filmu Blomkamp přimíchal do směsice kultur v Johannesburgu, jednoho z nejdynamičtějších afrických měst, mimozemšťany.

Během natáčení tohoto snímku vyrazil Blomkamp se štábem do ulic, aby zaznamenal reakce skutečných lidí. Brzy zjistil, že představa toho, že by do města náhle přibyli mimozemští uprchlíci, vyvolává v lidech velice podobné reakce, jaké provázejí přívaly nelegálních přistěhovalců z okolních zemí. Upřímně míněné odpovědi skutečných obyvatel Johannesburgu dodaly krátkému filmu svěžest a prolomily hranici mezi fikcí a skutečností. “Nesnažil jsem se lidi, se kterými jsme hovořili, záměrně oklamat,” vysvětluje Blomkamp. “Jenom jsem se pokoušel získat z nich co nejreálnější a nejupřímnější reakce. V zásadě v tom nebyl žádný rozdíl, jen jsme zkrátka nakonec ve filmu místo nelegálních přistěhovalců měli přistěhovalce vesmírné.”

Protože se District 9 odehrává v Jižní Africe, mohl by někdo podotknout, že je film přímou metaforou celé řady problémů, kterým tato země v průběhu let čelila. Tvůrci prohlašují, že ačkoliv by tento film nešlo z jeho prostředí vytrhnout, o žádné přímé přirovnání se nepokoušeli. “V Jižní Africe se musíme zabývat věcmi, o kterých lidé po celém světě raději dělají, že je nevnímají,” míní Sharlto Copley, který představuje hlavního hrdinu Wikuse.

Kromě jeho postavy byl scénář vystavěn také na dvou klíčových mimozemšťanech, Christopherovi Johnsonovi a jeho synovi, malém C.J. (autoři dali mimozemšťanům lidská jména, protože usoudili, že právě to by lidé udělali, než by na naši planetu mimozemšťany pustili). Pro autory bylo důležité, aby všechny postavy, dokonce a především i ty mimozemské, byly uvěřitelné, rozpoznatelné – zkrátka lidské.

Role Wikuse van de Merweho, úředníka MNU, který je pověřen vystěhováním mimozemšťanů z Okrsku 9 a jejich přemístěním do koncentračního tábora Okrsek 10, se ujal Blomkampův přítel a spolupracovník Sharlto Copley, který se jakožto producent podílel i na filmu Alive in Jo’Burg.

“Neill objevil velice inteligentní způsob, jak pojmout scifi příběh,” míní Copley, který se s Blomkampem zná více než 12 let. “Tenhle žánr umí být sterilní, dokonce až chladný či bezcitný. Ale v Neillových rukou má ohromný citový potenciál. Nemáme tu žádný konkrétní vzkaz nebo ponaučení – jde jen o směsici různých emocí.”

“Wikus je člověk, kterému stačí k pocitu moci málo,” popisuje dále Copley. “Proto ho MNU povýší – chtějí někoho, u koho mají jistotu, že je bude na slovo poslouchat.”

“Wikus má za sebou opravdu hodně špatný den,” líčí Peter Jackson. “Nejenom, že se nakazí podivnou nemocí, která mu začne měnit DNA, ale navíc se stane klíčem k využití mimozemských zbraní. Po jistý čas je Wikus nejdůležitějším mužem na zeměkouli.”

David James si zahrál Koobuse, hlavního agenta MNU, z něhož se poté, co mu vedení MNU poručí, aby Wikuse živého či mrtvého předvedl, stane víceméně nájemný zabiják. “Koobus ztělesňuje temnou stránku MNU,” soudí James. “Pokud potřebujete něco vyřídit legálně, zavoláte si Wikuse, a pokud to potřebujete vyřídit, třeba i nelegálně, obrátíte se na Koobuse. Všichni v MNU vědí, že s Koobusem si není radno zahrávat.”

Ve vztahu těchto dvou postav hraje jistou roli i věc, kterou by člověk, neznalý poměrů, mohl snadno přehlédnout. “Wikus je Afrikánec a ti jsou určitými skupinami v Jižní Africe vnímáni jako podřadnější,” vysvětluje James. “Rozhodl jsem se, že Koobuse budu hrát jako Angličana, jako někoho, kdo sloužil mimo Jižní Afriku. I v tomhle ohledu se proto Koobus považuje za lepšího, než je Wikus.”

Jason Cope, který se na filmu Alive in Jo’burg podílel jako produkční, hraje mimozemšťana Christophera Johnsona. “Ve skutečnosti vlastně hraji asi deset různých postav,” říká Cope. “Bylo docela zajímavé se ráno probudit a říkat si ‘kohopak si asi zahraju dneska?’ Moje matka byla hrozně nadšená, když jsem tu roli dostal. Zeptala se mě, koho budu hrát. A já odpověděl, že skupinku mezigalaktických tvorů, kteří žijí v chudinské čtvrti na předměstí. Moc to nechápala.”

“Neill měl naprosto jasnou představu o tom, jak by se měli mimozemšťané podle něj chovat,” pokračuje Cope. “Během zkoušek jsme si to vcelku ujasnili, ale současně jsem dostal dost vlastního prostoru, v rámci jistých mezí. Nechoval jsem se příliš výrazně jako zvíře nebo hmyz, ale rozhodně se nechovám ani příliš lidsky.”

Od samého začátku měl Blomkamp v plánu, aby byl District 9 jedinečný – obsahuje sice vlivy významných scifi filmů, které nám přinesla minulost, ale je po stránce nápadu naprosto ojedinělý a po stránce provedení převratný.

District 9 porušuje pravidla především stylem, jakým je natočený, díky kterému je divák na konci filmu nucen přemítat, co bylo skutečné a co imaginární. Blomkampův dlouholetý přítel, kameraman Trent Opaloch, sdílel s režisérem jeho specifický pohled na to, jaký zážitek hodlá divákům poskytnout. “Trent je na tyhle ultrarealistické akční záběry naprosto dokonalý,” míní Blomkamp. “Neztráceli jsme příliš času pokusy o malebný film – prostě jsme se na to vrhli a zaznamenali vše syrově a autenticky.”

Blomkamp svůj příběh vypráví s pomocí tří různých složek. Na prvním místě jsou pochopitelně dramatické scény, které zachycují Wikusův příběh, které Blomkamp s Opalochem natáčeli ručními kamerami a dalšími podobnými technikami. Opaloch měl například všude rozmístěny spousty malých kamer, které zaznamenávaly jak samotný děj filmu, tak i proces jeho natáčení. Tvůrci také natočili “firemní” klip pro MNU, v němž Copley v roli Wikuse mluví přímo na kameru. “To byla úplně první kamerová zkouška, kterou jsme dělali,” říká Copley. “Dodává to filmu něco navíc, když vidíte, jak se postava chová před kamerou a “mimo” kameru – snaží se ze sebe dělat něco víc, trochu se předvést. Když ho pak uvidíte ve chvílích, kdy si myslí, že ho nikdo nevidí, je to odzbrojující – dokonale to zapadá do stylu Neillova filmu. Jako divák tomu prostě zcela uvěříte.”

Další složkou jsou “falešné” dokumentární záběry. Jejich tvůrci natáčeli nezávisle na hlavním štábu, dělali rozhovory s tucty lidí, z nichž ne všichni byli herci, aby tak získali věrohodné reakce na situaci, kterou film zobrazuje.

Třetí složkou jsou skutečné záběry z Jižní Afriky, zprostředkované mediálními společnostmi South American Broadcasting Corporation, Reuters a dalšími. V převážné většině se jedná o archivní záběry, které pomáhají ustavit svět, který Blomkamp stvořil. “Celá řada filmů má v sobě záběry, o kterých se snaží tvrdit, že jsou skutečné, a v nichž vidíte slavného moderátora nebo ukázku ze CNN, takže to, co dělám, není nijak neobvyklé,” vysvětluje Blomkamp. “Jediným rozdílem je to, že v našem filmu je takových záběrů mnohem více.”

Tvůrci filmu měli od začátku v plánu natáčet ho v Johannesburgu. Ačkoliv by se jeho příběh mohl velice snadno odehrávat v libovolném městě rozvojového světa, jenom Johannesburg poskytoval Blomkampovi ojedinělého afrického ducha, se kterým je velice dobře obeznámen a kterým se nechal inspirovat. “Myslím, že by bylo ohromně těžké převést stávající podmínky do jiného prostředí,” míní Blomkamp. “V Johannesburgu je ohromné množství vizuálně silných detailů – špína, ostnaté dráty. K tomu, aby film fungoval, potřebujeme podobnou úroveň realističnosti a skutečnosti.”

Zvýšení kriminality město v době, kdy Blomkamp pobýval ve Vancouveru, výrazně změnilo, ale z filmového pohledu pro něj byly tyto změny pozitivní a zakomponoval je do příběhu. “Z Johannesburgu se stalo město uzavřených komunit, oddělených zdmi, ploty s ostnatým drátem, elektrifikovanými ploty, bezpečnostními kamerami a soukromými bezpečnostními firmami,” popisuje Blomkamp. “Takové změny mohly z Johannesburgu udělat opravdu odporné město, ale podle mě je výsledek vizuálně velice stimulující a naprosto ho zbožňuji.”

Pro svůj District 9 si Blomkamp Johannesburg představoval jako drsné, možná až apokalypticky vyhlížející město. Ačkoliv se snažil zachovat typické jihoafrické prvky, současně vše záměrně trochu nadsadil, aby stvořil Johannesburg, který je depresivní a šedý.

Tvůrci za tímto účelem film natáčeli v suchých zimních měsících. V létě je tu všude plno zeleně a celé město je krásné, ale ve filmu District 9 to tak nevypadá. “Točili jsme v zimě, protože jsem chtěl, aby město ve filmu působilo jako trosky, zbořeniště,” komentuje Blomkamp. “V zimě se kolem sebe stačí rozhlédnout a kam oko dohlédne, vidíte po celém obzoru ohně a kouř, přesně, jak jsem to potřeboval.”

Štáb filmu nalezl dokonalé lokace v Tshiawelo na okraji Soweto. Lidé tu celé roky žili v chatrčích na skládce. Když mělo začít natáčení, místní úřady je právě začaly vystěhovávat a přesouvat do státních bytů asi dvacet kilometrů vzdálených a bourat zdejší chatrče. Štáb koupil ty, které ještě stály, celé území ohradil a vytvořil si izolované území, na němž mohl bez problémů natáčet. “S Tshiawelo jsme měli ohromné štěstí,” míní Blomkamp. “Vypadalo to tam přesně tak, jak jsme potřebovali.”

Pro výtvarníka Philipa Iveyho poskytlo Tshiawelo ideální základ, na kterém pak vystavěl zbytek toho, co bylo třeba. “Měli jsme tu na dosah ruky naprosto všechno, včetně odpadků a šrotu,” říká Ivey. “Koupili jsme veškerý materiál ze zdemolovaných chatrčí a potom je z těchto materiálů znovu postavili. Takže jsme neměli nedostatek materiálu, všechno vypadalo mnohem autentičtěji a ušetřili jsme spoustu času.”

“Když jdete na tahle chudinská předměstí, tak to na vás jako na Jihoafričana velice silně působí,” svěřuje se Sharlto Copley. “Pořád máte na paměti, že pro vás to jsou jen kulisy, ale přitom v těch chatrčích doopravdy žijí lidé. Když natáčíte v Soweto, tak vás místní rádi vidí, protože z vašeho natáčení místní komunita alespoň trochu profituje.”

Iveyho návrhy v zásadě budují kontrast mezi reálným, ale také obyčejným a nezajímavým světem lidí a nadpozemským scifi světem mimozemšťanů. “Tyhle dva prvky se ve filmu neustále střetávají a právě o tom náš film je,” popisuje Blomkamp. “Všechno, co jsme pro film vytvářeli, je na tomhle kontrastu založené.”

Daleko od drsného a prašného prostředí Soweto postavil Ivey také celou řadu kulis ve studiu. Jedněmi z jeho nejoblíbenějších byly laboratoře MNU, tajné laboratoře hluboko v nitru hlavního sídla MNU. Když nastaly problémy s možností natáčet v nemocnici, rozhodli se tvůrci filmu zkrátka vše postavit od základů ve studiu. “Zvolili jsme styl, který vytváří dojem, že se nacházíme kdesi v podzemí. Chtěli jsme, aby prostředí působilo klaustrofobně, jakoby se kolem Wikuse stahovala smyčka. Rozhodně muselo působit nepřátelsky. Osvětlili jsme ho zářivkami a stěny natřeli nazeleno, což působí velice chladně a sterilně a nikdo v takovém prostředí nevypadá příliš zdravě.”

Vedoucí týmu praktických speciálních efektů společnosti WETA, Joe Dunckley, také podotýká, že jelikož mimozemšťané na Zemi přiletěli už dvacet let před začátkem filmu, musela veškerá mimozemská technologie vypadat tak, že je přinejmenším oněch dvacet let stará. “Jedním z náročných úkolů bylo vše patřičně opotřebovat, aby to působilo přesvědčivě,” soudí Dunckley. “Používali jsme směs šelakového aerosolu a vody, která vyvolává chemickou reakci a všechno pak vypadá sympaticky odřeně, orezle a staře.”

Jedním z nejzajímavějších aspektů District 9 byla pro Blomkampa možnost ukázat na plátně svou vlastní představu mimozemského života.

“Při tvorbě mimozemšťanů se Neill nedopouštěl žádných kompromisů,” míní Terri Tatchell, spoluautorka scénáře. “Nejsou pohlední, nejsou roztomilí a nehrají nám na city. Zvolil si pro ně podobu děsivých, drsných bojovníků, což je mnohem náročnější.”

“Nejsem si jistý, proč mě napadla zrovna tahle podoba, ale šlo rozhodně o jistou hmyzí podobu mimozemšťanů, kterou jsem pro tohle prostředí potřeboval,” vysvětluje Blomkamp.

“Základní myšlenka je ta, že máme před sebou exoskeleton, který je někde mezi hmyzím a korýším,” zamýšlí se Joe Dunckley. “Hodně se podobají krabům nebo langustám. Jsou záměrně naprosto odpudiví. Vylučují jakousi pryskyřici, takže jsme používali různé druhy gelů, s jejichž pomocí jsme docílili toho vysokého lesku jejich těl a realistického vzhledu.”

Mimozemšťané jsou povětšinou stvořeni kombinací vizuálních efektů a speciálních masek, protože jejich skutečná podoba – tenký pas a nohy, podobající se zadním nohám psa – by jinak byla velice náročná na provedení. “Malý C.J. bude ve filmu kompletně trikový, ale pro potřeby natáčení jsme vyrobili realistickou silikonovou loutku, kterou jsme používali,” popisuje Dunckley.

Nejvyspělejší zbrojí, kterou mají mimozemšťané k dispozici, je speciální exoskeleton, který je kombinací technologie a organické hmoty, takže jde víceméně o živý oblek, který obalí mimozemšťana, jenž ho zevnitř ovládá. “Oblek Wikuse považuje za mimozemšťana a napojí se do jeho mozku,” objasňuje Blomkamp. “Takže ačkoliv je navenek kovový, když se od něj odrážejí kulky, posílá Wikusovi jakési informace o bolesti. Ty jsou přenášeny přímo do jeho nervových center.”

Pro kaskadéra Granta Hulleyho představoval mimozemský oblek změnu v přístupu k natáčení kaskadérských scén. Po většinu filmu se Hulley se svým týmem snažili držet vše spíše při zemi – “například pokud někoho zasáhla střelba ze samopalu, neprohodila ho síla úderu zdí,” líčí Hulley. “Když dojde na útok s pomocí obleku, rozpoutá se ale peklo. Postavili jsme rampu v místě, kde se měl nacházet mimozemský oblek, protože ten vytvoří až trikoví odborníci při postprodukci. Rozjeli jsme se na 300 metrů a na rampu najeli zhruba rychlostí kolem 80 km/h, následkem čehož se vozidlo ve vzduchu otočilo o 270 stupňů. Upřímně, s takhle velkým vozem jsem nikdy nic podobného nedělal, takže jsem si nebyl jistý, jak to dopadne.” S radostí ale dodává, že vše dopadlo nad očekávání dobře.

Tvůrci & herci filmu District 9

SHARLTO COPLEY (Wikus) začal režírovat a hrát ve vlastních krátkých filmech už ve dvanácti letech a později vystudoval řečnictví a drama na Trinity College v Londýně.

Ve svých devatenácti letech se stal spoluzakladatelem své první společnosti a od té doby byl zodpovědný za založení a provoz několika úspěšných společností, mimo jiné též Channel 69 Studios, Atomic Visual Effects, Slaves Talent Management a Inspired Minority Pictures. Channel 69 se stala jednou ze zakládajících společností etv, první jihoafrické terestrické soukromé televize. Tam se ve svých 24 letech stal Copley nejmladším programovým ředitelem v historii jihoafrické televize, který měl na starosti pětihodinový vysílací blok.

Po odchodu z etv Copley produkoval a režíroval bezpočet reklam, videoklipů a krátkých filmů. Kromě toho stále dohlíží na výrobu vizuálních efektů ve společnosti Atomic. Jeho práce získala v Jižní Africe celou řadu cen a uznání, například Avanti Award, The Stone Award a Loerie.

Jeho krátký film 2001: A Space Oddity, který koprodukoval a režíroval společně se Simonem Hansenem, je nejúspěšnějším krátkým filmem v historii Jihoafrické republiky – na internetu ho vidělo přes 18 milionů lidí a stále je dostupný na celé řadě platforem.

Copley poté spolupracoval na scénáři, produkoval, režíroval a stříhal svůj první celovečerní snímek Spoon, opět společně se Simonem Hansenem. Spoon je nadpřirozený thriller, který se momentálně nachází ve fázi postprodukce a bude distribuován společností Distant Horizon.

Copley vyhrál se svým scénářem k filmu Judgment Day, na kterém opět spolupracoval s Hansenem, britskou scenáristickou soutěž UK Film Council.

V roce 2005 Copley produkoval krátký film Alive in Jo’burg pro svého dlouholetého přítele, režiséra Neilla Blomkampa. Copley se ve filmu objevil v malé roli.

DAVID JAMES (Koobus) je známý především řadou záporných postav, které ztvárnil v televizi. Zdá se, že jeho schopnosti zahrát temné, komplikované či prostě šílené postavy neznají mezí. James se objevil v řadě v Jižní Africe velice populárních seriálů, mimo jiné např. The Confidant, Myšlenky zločince, Snitch, Jozi Street a Egoli. Jen málokdo by také mohl zapomenout na jeho výkon v roli zákeřného Mad Doga v seriálu Isidingo.

Chová velkou vášeň pro divadlo a mezi jeho nesčetné divadelní role patří například ty ve hrách Aladdin, Charlottina pavučinka, Songs and Tales Under African Sky, Portrét Doriana Graye, My Fair Lady, Fangs a A Funny Thing Happened on the Way to the Forum.

JASON COPE (Christopher Johnson) od devíti let studoval kouzelnictví a ve třinácti letech krátce působil v Dream Circus. Na částečný úvazek pokračoval ve vystupování až do to doby, než dokončil školu.

Po dokončení studia odjel do Londýna, kde se živil jako pouliční umělec. Později se do Jižní Afriky vrátil, aby tu vystupoval jako stand-up komik na vystoupeních po celé zemi.

Cope psal a objevoval se v úspěšném televizním komediálním pořadu The Pure Monate Show. V poslední době se soustředí na celou řadu filmových a televizních projektů, objevil se v celovečerních filmech Spoon a Bunny Chow a měl také několik malých rolí v místních komediálních pořadech.

NEILL BLOMKAMP (režie, scénář) se v osmnácti letech přestěhoval do Kanady, kde začal svou kariéru filmového a televizního tvůrce vizuálních efektů. Za své výjimečné výkony byl ve svých 21 letech nominován na cenu Emmy v kategorii Nejlepší vizuální efekty. Krátce poté se začal zajímat o režii, nejprve jako režisér videoklipů a poté se přesunul do světa reklamy. Blomkamp na sebe jako režisér velice rychle upozornil svým jedinečným talentem pro dokonalé provázání počítačově generovaných efektů s živými herci a schopností dodat svému dílu citové, humorné i atmosférické prvky.

Blomkamp, který byl záhy zodpovědný za milionové reklamní zakázky od firem jako Nike, Citroen, Gatorade, Panasonic a Namco, natočil také celou řadu velice úspěšných krátkých filmů, mimo jiné i snímek Tempbot, financovaný společností Wieden and Kennedy, kterému se podařilo na festivalu krátkých filmů No Spot Short Film Festival získat cenu za nejlepší snímek.

V roce 2004 byl Blomkamp jmenován do pětice nejzajímavějších režisérů na First Boards Awards, byl představen v Cannes v rámci Saatchi & Saatchi New Directors Showcase a zúčastnil se také Shark Awards. V roce 2005 získal cenu za výjimečné vizuální efekty za reklamu Citroen – Alive v rámci VES Awards v Kalifornii. Od té doby se objevil v magazínech Shots, Shoot, Campaign a Creativity a získal celkem tři ceny na londýnských cenách BTAA.


Komentáře