Muži, kteří nenávidí ženy

Muži, kteří nenávidí ženy


2011 | 158 min | Krimi, Drama, Mysteriózní, Thriller, | Německo Velká Británie Švédsko USA



Režie: David Fincher
Kniha: Stieg Larsson
Scénář: Steven Zaillian
Kamera: Jeff Cronenweth
Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross

Mikael Blomkvist, finanční reportér je odhodlaný očistit svou pověst po obvinění z veřejného pomlouvání. Jedním z nejbohatších průmyslníků ve Švédsku, Henrikem Vangerem (na Oscara nominovaný Christopher Plummer), je povolán, aby rozluštil tajemství dávného zmizení jeho milované neteře Harriet – kterou, jak je Vanger přesvědčen, zavraždil některý z členů jeho rodiny. Novinář se vydává na odlehlý ostrov u promrzlého švédského pobřeží, aniž by tušil, co tu na něj čeká.

V téže době je Lisbeth Salanderová (Rooney Mara), výstřední, ale velmi efektivní detektiv společnosti Milton Security, pověřena úkolem Blomkvista prověřit. Tento úkol má nakonec za následek to, že s Mikaelem spojí síly při vyšetřování vraždy Harriet Vangerové. Ačkoliv se Lisbeth distancuje od světa, který ji opakovaně zradil, její hackerské schopnosti a dokonalé soustředění se ukáží jako zcela klíčové. Když se Mikael postaví tváří v tvář zachmuřené rodině Vangerů, odkrývá Lisbeth tajemství, zametená pod koberec. Dvojice začíná rozkrývat řetěz vražd, táhnoucí se z minulosti až do současnosti, který oba detektivy křehkým poutem sbližuje, ale současně je vtahuje do nejdivočejších proudů řeky moderního zločinu.

O filmu "Muži, kteří nenávidí ženy"

Muži, kteří nenávidí ženy je úvodním dílem filmové adaptace série Milénium spisovatele Stiega Larssona, pozoruhodné série thrillerů, která prodala 65 milionů výtisků ve 46 zemích. První kniha této série, Muži, kteří nenávidí ženy, poprvé publikována v roce 2005, krátce po autorově smrti, čtenáře seznamuje s postavami novináře Mikaela Blomkvista a mstivé hackerky Lisbeth Salanderové.

V případě Salanderové Larsson stvořil hrdinku, která se nepodobá žádnému z hrdinů detektivních thrillerů – punkového génia, který svým vzezřením odrazuje okolí od pokusů o jakýkoliv kontakt, který odmítá komunikovat s okolím „normálním“ způsobem, ale přesto žije z osobních důvodů v pokušení pomoci Mikaelovi s vyřešením zmizení Harriet Vangerové. Její touha po pomstě a rozpačitý vztah s Mikaelem jsou jádrem Mužů, kteří nenávidí ženy a dvou následujících knih – Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda.

Režisér David Fincher a scenárista Steven Zaillian toužili zachovat Larssonovo neutuchající soustředění na obchodní, společenský a osobní rozklad, kterému jsou Mikael a Lisbeth nuceni čelit, zatímco se noří stále hlouběji do otázek kolem zmizení Harriet Vangerové. Zaillian se inspiroval přímo Larssonovými slovy. „Scénář byl v podstatě převzat přímo z knihy,“ míní Fincher. Vzhledem k nutnosti zjednodušit komplikovanou zápletku první knihy se současně zajímali o to, čím je pro čtenáře série tak přitažlivá. „Zajímali jsme se především o postavy Blomkvista a Salanderové, které z knih udělaly právě ten fenomén, jakým jsou,“ prohlašuje Fincher. „Nabízejí pestrou škálu dramatických možností.“

Lisbeth je skvělá, neobvyklá postava, ale myslím, že pokud by knihy byly pouze o ní, nefungovaly by ani zdaleka tak dobře, jak fungují,“ dodává Zaillian. „Právě způsob, jakým se její příběh prolíná s Blomkvistovým a čím oba procházejí dodává knihám na působivosti.“

Fincher a Zaillian neměli zájem na tom, aby byly brutalita a pomstychtivost, kterých jsou knihy plné, ve filmu jakkoliv zmírněny. „Šli jsme do toho s vědomím, že se jedná o film o násilí na ženách, o specifických druzích ponížení, a s tím se zkrátka nedá nic dělat,“ říká Fincher. „Ale současně se pohybujete na ostří nože, kdy diváci musí vnímat potřebu pomsty, ale současně registrují sílu myšlenek, které jsou zde vyjadřovány.“

Právě to se Larssonovi v jeho knihách povedlo – vtáhl čtenáře do vyprávění plného témat o korupci moci, nenávisti k mužům, netoleranci, fanatismu, globalizaci, sociálních jistotách, spravedlnosti a odsuzování, odhalovaných prostřednictvím pátrání, které na vlastní pěst provádějí Mikael a Lisbeth. „Myslím, že lidi dění na pozadí společnosti fascinuje více, než jsou ochotni připustit,“ soudí Rooney Mara, která získala roli Lisbeth Salanderové. „Zajímají se o temná tajemství osob a společností. Muži, kteří nesnáší ženy tenhle prvek propojují se dvěma odpadlíky, které mají lidé opravdu hodně rádi.“

Stejně jako Stieg Larsson před svou smrtí je i Mikael Blomkvist investigativní novinář, který je odhodlán odhalovat korupci ve finančních a vládních sférách. Jakožto spolumajitele prestižního časopisu Milénium je ho jen stěží možné označit za aktivistu, ale je o něm známo, že je schopen zajít příliš daleko – kvůli svému neúnavnému vyšetřování mocných a bohatých osob se ocitá v nebezpečí právní i fyzické povahy. Pro roli Blomkvista si Fincher zvolil Daniela Craiga, britského herce, jemuž vyvážený přístup plný hloubky i šarmu získal roli Jamese Bonda ve filmech Casino Royale a Quantum of Solace.

V podstatě se jedná o Blomkvistův film, protože on nás do něj uvádí,“ míní Fincher. „Je tu tím standardnějším hrdinou a Lisbeth je jako satelit, který kolem něj obíhá. Potřebovali jsme někoho jako Daniel, někoho, kdo nejen dokáže získat diváka, ale současně má velký talent.“

Stejně jako řada jiných lidí si Craig knihu Muži, kteří nenávidí ženy přečetl záhy poté, co vyšla, v době, kdy vzbudila největší rozruch. „Kdosi mi ji na dovolené dal do ruky a já ji za dva dny přečetl,“ vzpomíná. „Je to jedna z těch knih, které nemůžete odložit. Máte neustále pocit, že se schyluje k něčemu velkému a špatnému a myslím, že právě proto ji všichni tak zhltli.“

Dokonce už tehdy ho postava Lisbeth Salanderové zajímala a přitahovala. „Myslím, že je na ní zajímavé to, že ačkoliv je obětí sexuálního násilí, nikdy se z ní nestala oběť po psychologické stránce,“ podotýká. „Její síla a to, jak dokáže přijmout ránu, postavit se znovu na nohy a pokračovat myslím čtenáře hodně zaujalo.“

Uchovával si knihu v paměti, ale teprve tvůrčí tým filmu, který ho oslovil s nabídkou ztvárnit roli Blomkvista na filmovém plátně, Craigovu touhu po této roli naplnil. „Už tak to byl velice dobrý příběh, ale díky kombinaci Davidova režijního umění a scénáře Stevena Zailliana se pro mě stal neodolatelný,“ tvrdí. „Měl jsem v ten materiál plnou důvěru a věřil jsem jejich vizuálním nápadům.“

Od začátku mu byl také Blomkvist sympatický. „Líbí se mi jeho přístup k věci, líbí se mi jeho politikaření, líbí se mi to, jakým způsobem v sobě zajímavě kombinuje všechno možné,“ komentuje Craig. „Bojuje za dobrou věc, snaží se odhalovat korupci a být vlivným novinářem, pokud je to ještě vůbec možné.“

Na Stevena Zailliana udělalo dojem, jak se Craig role zhostil. „Blomkvist je člověk, který není tak drsný, jak by si přál, ale je to velice hodný, slušný člověk. Daniel právě tohle skvěle podal,“ všímá si. „Jeho role je ve všech ohledech komplikovaná právě tak jako role Salanderové.“

Craig se už poměrně záhy rozhodl, že jeho postava nebude mluvit s žádným výraznějším přízvukem, ale přirozeněji, tak, jak se patří na člena stockholmské kosmopolitní kultury. „Zvolil jsem velice prostou variantu,“ vysvětluje. „S Davidem jsme se o tom pobavili a ani jeden z nás nechtěl, aby ta postava byla rušena nějakým přízvukem. Celá řada Švédů mluví ohromně dobře anglicky, ať už s přízvukem nebo bez něj. Měl jsem zkrátka dojem, že tohle je ta správná cesta. Blomkvist hodně cestuje, procestoval celý svět, od svých šesti let poslouchá BBC a myslím, že takovýhle zkrátka je.“

Craig dlouhou dobu toužil po možnosti spolupráce s Davidem Fincherem a tuto příležitost si velice užíval. „David je známý tím, že záběry mnohokrát opakuje a rozhodně jsme to poznali na vlastní kůži, ale nikdy mi to příliš nevadilo,“ říká Craig. „Co se mě týče, klidně můžeme jeden záběr opakovat celý den, pokud to bude mít nějaký smysl a výsledek bude odpovídat. David je také velice specifický a – jak to říci co nejpřívětivěji – pečlivý. Ale jakmile pochopíte, jakým způsobem staví své scény, kámen ke kameni, pak se do toho můžete zcela ponořit. Oddáte se tomu a víte, že dohlíží na všechny důležité drobnosti.“

Craig podotýká, že když byl do role obsazený, byl ve špičkové fyzické formě, což tak docela neodpovídalo novináři, který tráví většinu času u psacího stolu nebo při rozhovorech. „David mi nakázal přibrat a nebylo to snadné, ale zvládl jsem to,“ směje se.

Fyzicky náročné scény samozřejmě byly na pořadu dne také, zejména ve scénách, během kterých film vrcholí, ale Craig poznamenává, že i během těchto scén se soustředil spíše na nitro. „Závěrečné scény jsou pro Blomkvista velice emocionální,“ shrnuje.

Jakmile se přípravy na natáčení daly do pohybu, začalo samozřejmě i hledání vhodné představitelky Lisbeth Salanderové. Nebezpečí tkvělo v tom, že každý, kdo knihu četl, měl vytvořenou vlastní představu o tom, jak vypadá.

Při adaptaci postavy se Steven Zaillian snažil zachytit všechny kontrastující prvky její osobnosti, která je silně nepřístupná, ale přesto zranitelná, pokud se někdo odváží proniknout dostatečně blízko. „Je z těch postav, které se nejlépe píší,“ říká Zaillian. „Má v sobě cosi, co probouzí touhu po naplnění přání, vyplývá to ze způsobu, jakým řeší problémy, jakým dává najevo, že její tolerance není neomezená, ale má současně i další podoby. Lisbeth Salanderová je z velké části klíčem k obrovské síle tohoto filmu.“

Fincher chtěl to všechno najít v konkrétní herečce, ale především chtěl najít někoho, kdo bude mít odvahu pohybovat se na samé hraně už tak odvážné postavy a nebude se bát riskovat. Právě to nalezl v osobě Rooney Mary, ale nebylo to tak jednoduché.

Tvůrci filmu představitelku Lisbeth hledali velice intenzivně. Na seznamu hereček, které kvůli této roli kontaktovali, se nacházela i Mara, která za sebou měla malou, ale nezapomenutelnou roli ve Fincherově snímku The Social Network, ve kterém ztvárnila přítelkyni Marka Zuckerberga, Ericu Albrightovou. Fincher ji podrobil zdánlivě nekonečné řadě intenzivních konkurzů – během kterých po ní chtěl nejrůznější věci, ať už se jednalo o recitaci švédské poezie či pózování s motorkou – aby mu předvedla, jak by se role zhostila.

Během celého toho procesu mě na ní zaujalo něco, po čem jsem přesně toužil u Lisbeth – nevzdávala se. Chtěl jsem někoho, kdo bude nezdolný,“ říká. „Na konci castingového procesu jsem věděl, že se jedná o někoho, za koho bych mohl obětovat život.“

Už na začátku nabízela velkou spoustu toho, co jsme hledali, co jsme potřebovali. I ve skutečném životě se tak trochu pohybuje na okraji společnosti. Ale především byla odhodlána pracovat na tom, aby svou postavu pochopila. Říkal jsem, že nevím, jestli na to má, ale že vím, že se bude ze všech sil snažit, pokud ji dokážeme správně podpořit a pak jí dáme volnou ruku. A přesně to se stalo. Ostříhala si vlasy, naučila se jezdit na motorce, vydala se na vlastní pěst do Švédska a slehla se tam po ní na čas zem. A pokud máte k dispozici někoho, kdo je tohle všechno ochoten podstoupit, pak jste zvítězili. Piercing je piercing, ale ten si může nechat udělat kdokoliv.“

Mara popisuje, že ji série castingových zkoušek udržovala ve střehu, pomáhala jí v rozvoji postavy. „Byla jsem připravena a ochotna udělat a ukázat cokoliv, jen abych tu roli dostala,“ prohlašuje. „Ale jak se blížil termín rozhodnutí, začala jsem přemýšlet o tom, co bych jim měla ještě předvést. Už jsem jim ukázala všechno, co jsem dovedla. Potřebovala jsem buď pokračovat v normálním životě, nebo se do toho pustit.“

Měsíce zkoušek nakonec vyvrcholily ultimátem. „David mě vzal k sobě do kanceláře a začal mi o té roli vykládat všechno možné, o tom, proč by ji člověk neměl chtít dostat – o tom, jak by mi mohla změnit život a ne nutně jen pozitivně. A pak mi podal svůj iPad a tam byla tisková zpráva, ve které stálo, že jsem byla obsazena. Řekl mi, že ho mají v plánu ještě téhož dne rozeslat a že mám půl hodiny na rozmyšlenou, jestli to mají udělat.“

Mara nezaváhala. Tou postavou už byla příliš prostoupena. „Nikdy jsme ještě neviděli postavu jako Lisbeth, drobnou, androgynní osobu, která je tak rozmanitá,“ míní. „Opravdu jí držíte palce – ale současně o ní pochybujete, protože to není člověk, s jehož chováním se dá vždy souhlasit. To mě na ní zaujalo.“

Myslím, že řada lidí ji dokáže chápat, i když jim současně připadá zvláštní, protože většina lidí se někdy v průběhu života cítila jako vyvrženec nebo jako by jim stálo v cestě něco, co se vymyká jejich možnostem.“

Jakmile roli přijala, rozjelo se vše na plné obrátky. „Hodinu poté, co jsem Davidovi na roli kývla, jsem rozebírala počítače, jezdila na motorce a učila se jezdit na skateboardu. A doslova o pět dní později jsem byla ve Stockholmu,“ vzpomíná. „V podstatě jsem neměla čas přemýšlet o tom, co pro mě znamená, že jsem tu roli dostala, nebo jaký z toho mám dojem. Okamžitě jsem se začala maximálně soustředit na hraní.

Rozhodně ji ale neodrazovala Fincherova varování. „Říkal mi, že budu muset jet do Švédska a být sama a žít jejím životem. Říkal, že mě film pohltí, že se budu muset na čas rozloučit s rodinou a přáteli. Ale tehdy mě moc neznal,“ vysvětluje. „Nevěděl, že jsem spíše samotářská a to, co po mně chce, mě neleká. Možná by se toho někdo jiný zalekl, ale já ne.“

Nakonec také radikálně pozměnila své vzezření, ostříhala si dlouhé vlasy, nechala si po celém těle udělat piercing a odbarvila si obočí, což podle ní bylo nejděsivější. „Těsně předtím, než jsme se do toho pustili, jsem si z toho nic nedělala, byla jsem na to připravená, těšila jsem se,“ vzpomíná Mara. „Ale pak jsem se podívala do zrcadla a opravdu jsem se lekla. Ale myslím, že to byl jeden z nejlepších kroků, které jsme pro podobu té postavy udělali.“

Komplexnost postavy Lisbeth Salanderové naplno vyniká v jedněch z nejznepokojivějších scén filmu – během útoků, kterým čelí od svého zákonného opatrovníka Nilse Bjurmana. Tyto scény byly velice náročné – jak po fyzické, tak po psychologické stránce – ale současně klíčové pro chápání Lisbethiny touhy pomáhat Blomkvistovi v pátrání po vrahovi, který vraždí ženy. „Scény s Bjurmanem vám toho o ní řeknou nejvíce,“ soudí Mara. „Násilí je pro ni a v mnoha ohledech i pro příběh samotný hlavním motivátorem. O těchto scénách jsem neustále přemýšlela.“

I při jejich natáčení vládla vypjatá atmosféra. „Vždycky mi bylo jasné, že je bude náročné natáčet, ale bylo to ještě mnohem těžší, než jsem čekala,“ vzpomíná.

Aby jim dodala potřebnou autentičnost, vyhýbala se Mara herci, který Bjurmana představuje, Yorickovi van Wageningenovi. „Yorick je hrozně milý člověk, ale já se mu vyhýbala, protože jsem nechtěla myslet na to, jak milý je,“ popisuje. „Bylo pro nás lepší se spolu moc nebavit a místo toho prostě přijít a zjistit, jak se bude celá scéna odvíjet.“

Lisbeth se velmi neočekávaně dotkne také její vztah s Blomkvistem, jak se spolu postupně sbližují. Nejde tu o překvapení tím, že ji sexuálně přitahuje – jde o pro ni neznámý instinkt mu důvěřovat. „Lisbeth tráví velkou část filmu tím, že od sebe druhé odhání. Neustále se je snaží zastrašovat a odstrkovat. Nemá žádný vztah, ve kterém by si s někým byla skutečně blízko,“ zamýšlí se Mara. „Ale v případě Mikaela si začíná říkat, že se možná konečně jedná o někoho, komu by mohla věřit, ale na druhou stranu má dobré důvody se domnívat, že by neměla věřit nikomu.“

Mara vše uzavírá tím, že role Lisbeth pro ni byla naprosto vším, oč usilovala během těch několika měsíců, po které se roli snažila získat. „Je to jedna z těch rolí, které se objevují jen jednou za život,“ shrnuje. „Ale kromě toho mě těší, že si z celého natáčení především odnáším vědomí, že jsem to zvládla a dokázala. Naučila jsem se obrovskou spoustu věcí, o kterých bych si dříve ani nepomyslela, že je zvládnu. To se mi na Davidovi líbí, že se každého snaží posunout až na hranici jeho schopností. Proto jsou jeho filmy skvělé.“

Společnost Danielovi Craigovi a Ronney Maře ve filmu Muži, kteří nenávidí ženy dělá řada významných herců, mimo jiné Christopher Plummer v roli Henrika Vangera, magnáta na odpočinku, který iniciuje pátrání po tajemstvích své rodiny, Steven Berkoff coby Dirch Frode, Vangerův právník, který Salanderovou najme, aby špehovala Mikaela Blomkvista, Robin Wright coby Blomkvistova obchodní partnerka a příležitostná milenka Erika Bergerová, Stellan Skarsgård jako Martin Vanger, Harrietin bratr, Yorick van Wageningen v roli Njilse Bjurmana, Lisbethina nového opatrovníka, Joely Richardson coby Anita Vangerová, která pohřešovanou Harriet znala nejlépe, či Geraldine James jako nemluvná Cecilia Vangerová.

Moc rodiny Vangerů se nyní soustředí v rukou Martina, CEO společnosti, který Blomkvista v sídle rodiny na ostrově Hedeby uvítá. „Zajímají mne lidé, kteří jsou velice komplexní a složití a to platí i o Martinovi,“ říká Stellan Skarsgård, který tuto roli ztvárnil. „Dokáže se chovat velice mile, ale současně v jiných částech filmu působí prakticky jako zcela odlišná osoba.“

Stejně jako ostatní členové hereckého týmu věřil Skarsgård Fincherovým instinktům. „David má jasnou představu o každém detailu,“ vysvětluje. „Je technicky velice zdatný, ale současně pracuje s přesvědčením, že bez ohledu na žánr jsou pro film důležité především postavy, takže tomu vše zcela podřizuje – a výsledkem jsou skvělé herecké výkony.“

Dalším členem rodiny Vangerů, který hraje v Blomkvistově vyšetřování zásadní roli, je Anita Vangerová v podání Joely Richardson. Také ji zaujal Fincherův přístup, zejména k její neobvyklé postavě. „Pořád opakoval, že má být všechno temnější, odvážnější, bez přikrášlování, nic nemá být vyřešeno či překonáno,“ popisuje. „Dokonce i když začínáte směřovat k rozřešení či smíření, přesto po vás chce, aby to bylo drsné a temné. A ve světe tohoto filmu navíc neexistují žádné jednoznačné city.“

Postavou, která vyvede Lisbeth Salanderovou z míry nejvíce, je Bjurman, její nový zákonný opatrovník, který poté, co si prostuduje její smutnou minulost pobytů v dětských domovech, vězeních a na psychiatrických klinikách plnou závislostí usoudí, že ji dokáže kontrolovat. Převezme kontrolu nad jejím účtem. Požaduje sexuální služby. Když už nedokáže dále snášet, jak ji ponižuje, rozhodne se ho zničit a současně ho přitom odhalit jako sociopata.

Bjurmana si zahrál nizozemský herec Yorick van Wageningen. Fincher si ho vybral z velice specifických důvodů. „Měl jsem dojem, že by tahle postava neměla být jenom záporná, ale že by měla být ještě mnohem horší,“ svěřuje se režisér. „Musel to být někdo, kdo není ani tak násilník, jako spíše někdo, kdo vidí zamračenou a protivnou dívku a usoudí, že je naprosto k ničemu. Stane se z toho jakýsi tekutý písek, do kterého se začne propadat kvůli své potřebě někoho ovládat. Vůbec jsem nestál o nějakého učebnicového úchyla. Takže když jsem potkal Yoricka, viděl jsem v něm někoho, kdo je nejenom skvělý člověk, ale také velice schopný herec, který by té postavě tohle vše dokázal vdechnout. Byl schopen svůj výkon postavit na logických postřezích z hlubin Bjurmanovy mysli.“

Natáčení kritických scén ale nebylo vůbec snadné. „Často jsem mezi záběry dobrou čtvrt hodinu seděl ve svém přívěsu a plakal,“ vzpomíná van Wageningen. „Myslím, že scéna jako ta se znásilněním funguje jenom tehdy, pokud ji obě strany považují za skutečnost. Takže bylo třeba ze sebe dostat skutečné emoce, všechno muselo být skutečné, útok, vše. Bylo to pro mě dost hrozné a pak je tu ta jejich finální scéna... Myslím, že z té jsem se ještě pořád tak docela nevzpamatoval. Musel jsem se kvůli ní vydat do zákoutí své mysli, která lidé za normálních podmínek nenavštěvují a kam se nikdo nevydává zrovna s nadšením.“

Van Wageningen a Mara souhlasili, že spolu kromě natáčení svých scén nebudou v kontaktu. „Bylo to odvážné, když máte za úkol natáčet poměrně silné scény, protože obvykle takové věci chcete společně probrat,“ říká. „Ale myslím, že jsme oba chápali, co po nás Fincher chce a co chce po našich postavách, a pak jsme se do toho během natáčení prostě jen naplno pustili. Myslím, že právě proto působí tyhle scény tak realisticky.“

Od samého počátku byli David Fincher a Steven Zaillian rozhodnuti zachovat lokace, ve kterých se kniha odehrávala, a nepřesouvat příběh lacině do Ameriky. „Neexistoval způsob, jak toho docílit,“ podotýká Fincher. „Tenhle film byste nenatočili v Seattlu, dokonce ani v Montrealu. Musel se odehrávat ve Švédsku, protože je veskrze švédský.“

Aby zachytil Larssonovy hrátky se světlem a noir atmosférou na pozadí švédské krajiny, přizval si Fincher tým, který zahrnoval například na Oscara nominovaného kameramana Jeffa Cronenwetha (The Social Network) či oscarového výtvarníka Donalda Grahama Burta (The Social Network, Podivuhodný případ Benjamina Buttona).

Herci se také věnovali intenzivnímu studiu švédského života. „Pobyt ve Švédsku mi v mnoha ohledech pomohl více než jakékoliv jiné přípravy,“ říká Rooney Mara, „protože nelze skutečně chápat Stiega Larssona nebo Lisbeth, dokud nepoznáte Švédy a nezažijete atmosféru ve Stockholmu.“

Švédsko bylo od ledového pobřeží Norrlandu po modernistický minimalismus Stockholmu pro kameramana Jeffa Cronenwetha velkou inspirací. Ten při natáčení filmu používal digitální kameru Red One (stejnou, jakou použil i při práci na The Social Network), ale také nejnovější model Epic, u kterých plně využil jejich všestrannosti a rozlišení.

Měli jsme v plánu používat nestandardní světelné zdroje a zachovat maximální realističnost,“ vysvětluje Cronenweth. „Takže tam jsou možná někde nevhodné stíny, možná nejde o dokonalé osvětlení, ale taková je realita. Můžete pracovat se siluetami či ve tmě, ale současně jsme chtěli, aby to jiné záběry vyvažovaly, protože výsledek neměl být souvisle dramatický styl.“

Na Cronenwetha udělalo dojem, jak kamera Epic zvládala drsné podmínky. „Bylo opravdu zajímavé natáčet černé stromy na pozadí bílých sněžných plání, po kterých se projíždějí lesklá auta a padá do toho sníh – to jsou prvky, se kterými má problémy jakákoliv kamera, natož digitální,“ vysvětluje. „Byli jsme s Davidem s výsledky opravdu velice, velice spokojeni.“

Jeho oblíbenou sekvencí je Lisbethina honička se zlodějem v rušném stockholmském metru. „David celou tuhle scénu naplánoval na dlouhých eskalátorech ve skutečné stockholmské stanici,“ objasňuje. „Vidíme v ní Lisbeth, která se mění takřka ve zvíře, a klíčové bylo zachytit celkovou energii té proměny. Byla to jedna ze situací, kdy jsme se primárně spoléhali na kamery Epic, protože mohou být velice kompaktní. Někdy jsme je pokládali na baseballový míček místo stativu. Současně jsme vytvořili kamerové vozíky, kterými mohla probíhat madla eskalátorů. Chtěli jsme, aby se divák ocitl skutečně přímo uprostřed dění. Natočili jsme to tak, aby se různé věci náhle v obraze objevovaly a jiné zase mizely a napětí stoupalo už proto, že divák nevidí vše. To je něco, co David umí opravdu dobře.“

Další vrstvy filmu dodal výtvarník Donald Graham Burt, který s Fincherem také dlouhou řadu let spolupracuje a vysloužil si Oscara za svou práci na filmu Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Ke snímku Muži, kteří nenávidí ženy ho přitahovala možnost zcela se ponořit do kultury, kterou takřka neznal.

Vždycky jsem si říkal, že by bylo zajímavé natočit první velký hollywoodský snímek, který se odehrává ve Švédsku,“ míní. „Je to kultura, jejíž potenciál jsme zatím vůbec nevyužili a šlo tedy o něco nového, což mě lákalo.“

Vydal se na měsíční putování po Švédsku, ani ne tak s cílem hledat natáčecí lokace, jako spíše nasávat místní atmosféru. „Pochopit specifika nějaké kultury je dlouhodobější proces, teprve po čase začnete vnímat témata, která se opakují v architektuře, v krajině, městských plánech a zvycích lidí,“ prohlašuje. „Vnímal jsem to tak, že pokud mám být schopen tenhle film zodpovědně zakomponovat do prostředí, musím se nejprve sám stát jeho součástí. Nešlo tu o pochopení fyzické stránky lokací, ale jejich metafyzické podstaty a toho, jak se styl života zdejších lidí odráží v jejich povaze.“

Jedním z nejpozoruhodnějších úkolů, kterými byl Burt pověřen, byla tvorba sídla rodiny Vangerů. To ve filmu zastupuje dům na jihozápad od Stockholmu, který jeho tým proměnil v rodinné sídlo plné tajemství. Podle Burta se jedná o zdejší typický dům, inspirovaný francouzskou architekturou 18. století. „Chtěli jsme něco, co by působilo stroze, organizovaně, formálně a současně honosně,“ shrnuje. „Švédi jsou velice dobří po stránce moderní a minimalistické architektury, ale současně se zde vyskytují tyhle úžasná venkovská sídla, která mohou sloužit jako ostrý protiklad moderním městům.“

V kontrastu k rozlehlému venkovskému sídlu tu stojí také prostota Bjurmanovy kanceláře. „Umístili jsme jeho kancelář do domu z poloviny století, kde je vše velice čisté a rovnoběžné,“ říká Burt. „V žádném ohledu se nejedná o luxus. Je velice strohý a prostý, na rozdíl od událostí, které se mezi jeho zdmi odehrávají.“

Úkolem obléci pestrou škálu postav Stiega Larssona, které zastupují všechny skupiny švédské společnosti, připadl na kostymérku Trish Summerville. Ta své síly spojila také s kadeřníkem a stylistou Danilem a maskérkou Pat McGrath, aby společně vytvořili složky záměrně odrazujícího vzhledu Lisbeth Salanderové.

Klíčem ke všemu bylo zajistit, aby Salanderová působila jako někdo, kdo v obchodním světě bezpečnostních agentur vyčnívá, ale současně je schopen snadno zmizet na pokraji společnosti. „Nechtěli jsme, aby byla okázalá a výrazná, ale naopak co nejautentičtější,“ prohlašuje Summerville. „Nechtěli jsme, aby vypadala jako punkerka nebo jako členka nějaké Goth kapely, ale aby působila tak trochu 'obnošeně'. Vnímali jsme Lisbeth jako někoho, kdo je schopen se prostě ztratit ve stínech, pokud se to rozhodne udělat.“

Její šatník sestává z tmavých barev a zahrnuje motorkářské bundy, kanady, kotníčkové boty, ocvočkované pásky, kožené nátepníky, tlusté náušnice a trička s provokativními nápisy (mnohdy ve švédštině) – a každý z jednotlivých kousků jejího šatníku byl záměrně opraný a opotřebovaný tak, aby poukazoval na to, že je aktivně a dlouhodobě užíván. „A pak tu jsou mikiny s kapucí,“ zmiňuje Summerville jeden z metaforicky nejvýmluvnějších prvků Lisbethina šatníku. „Vždycky má na sobě mikinu s kapucí a když hackuje, je zabalená ještě do jakéhosi nadměrně velkého nákrčníku, kterému David říkal 'rytíř Jedi'.“

S počátečními návrhy účesů pro Lisbeth pomáhal Summerville její přítel Danillo, který spolupracoval s umělci jako Lady Gaga a Gwen Stefani, protože se domnívala, že je tím pravým. „Je to skutečný a původní punker, který procestoval celý svět, takže jsem si říkala, že pokud to nedokáže on, pak už nikdo.“

Fincher nechtěl, aby byl Lisbethin účes nejen výmluvný, ale také aby se měnil. „Davidovi hodně záleželo na tom, že se film odehrává v rozmezí jednoho roku, takže nemůže mít celou dobu stejný účes,“ vysvětluje Summerville. „Danilo pro Rooney, která tehdy měla vlasy do poloviny zad, vymyslel velice extrémní účes. Má trochu ofinu, ale ta je podholená, vzadu je vše ostříhané a vepředu jí visí delší vlasy – ale existuje celá řada možností, jak s tímto účesem naložit. Je ho možné ulízat dozadu, nechat vše viset či vytvořit číro.“

Právě Danilo také přišel s nápadem odbarvit jí obočí. Summerville vzpomíná, jak celou proměnu sledovala: „Její tvář pak byla neuvěřitelná a naprosto ji to změnilo,“ říká. „Na Rooney to tak zapůsobilo, že nás požádala o pár minut o samotě. Pak se ještě téhož dne vydala do piercingového salónu a nechala si udělat piercing obočí. Byla to okamžitá proměna a během jednoho dne se z ní stala Salanderová.

Co se masek a makeupu týče, navrhl producent Ceán Chaffin britskou maskérku Pat McGrath, kterou časopis Vogue označil jako nejvlivnější módní maskérku. „Ceán její práci skutečně obdivoval, takže přijela do Švédska a dva dny jsme zkoušeli nejrůznější možnosti,“ vzpomíná Summerville. „Odvedla skvělou práci. A pak vytvořila koncept makeupu pro celý film, tedy více než 30 odlišných podob postav. Společně s Danilem a zbytkem štábu šlo o tým snů. David nám mohl předhodit jakýkoliv nápad – opravdu šílené věci – a podpořit tak naši kreativitu.“

Každodenní makeup, který jí chystal maskér Torsten Witte, byl založený na skutečnosti, že Lisbeth nesnáší příliš komplikované zkrášlovací postupy. „Bavili jsme se o tom, jak zachovat maximální autentičnost, a dospěli jsme k názoru, že by patrně měla jen několik málo kosmetických pomůcek, které by používala každý den, například černé oční linky a tmavé stíny a drželi jsme se poté asi pěti variací,“ vysvětluje.

Každý den byl Witte také nucen nanášet na Mařinu pleť sedm tetování. „Používali jsme techniku nanášení skutečného inkoustu a když jsem si představil, jak je snímají kamerami Red a poté jsou na plátně velká jako dům, bylo jasné, že je budeme muset připravovat denně.“

Zatímco středem pozornosti je jednoznačně interně působící styl Lisbeth Salanderové, stejně důležité bylo také to, aby Summerville vytvořila podobu Mikaela Blomkvista, která bude se Salanderovou ostře kontrastovat. „S Danielem jsme si to báječně užili, protože oblékat ho je velká zábava,“ podotýká kostymérka. „Používali jsme hodně svetry a oblečení vrstvili, aby vypadal zavalitější, než byl. Lisbeth nosí zásadně obnošené věci, ale jemu oděvy lépe padnou a jsou dražší, působí skoro jako uniforma. Přesto je ale poměrně uvolněný. Nežehlí si košile a nosí je rozepnuté u krku a napůl zastrčené do kalhot. Vždycky má stejné džíny – Scotch & Soda, kterých jsme Danielovi nakoupili třicet kusů.“

O tvůrcích filmu

Daniel Craig (jako Mikael Blomkvist) je jedním z nejlepších divadelních, filmových a televizních herců své generace, který se do podvědomí diváků po celém světě zapsal jako aktuální představitel agenta britské tajné služby MI6 s číslem 007, Jamese Bonda, kterého naposledy na plátnech kin ztělesnil ve snímku Quantum of Solace. V něm tuto roli opakoval po úspěchu svého 'Bondovského' debutu ve filmu Casino Royale, který se stal nejúspěšnějším filmem v historii celé série.

Aktuálně ho můžeme spatřit ve filmu Kovbojové a vetřelci, který je jeho třetím filmem pod režijním vedením Stevena Spielberga, jenž ho režíroval v na Oscara nominovaném snímku Mnichov a také ve snímku Tintinova dobrodružství, který je v současné době uváděn do kin. V tomto snímku ztvárnil po boku Jamieho Bella, Andyho Serkise a Simona Pegga roli piráta Rudého Rackhama. V současné době pracuje na svém třetím filmu v roli Jamese Bonda, tentokrát s názvem Skyfall, který by měl mít premiéru příští podzim.

Na stříbrném plátně se poprvé objevil v roce 1992 v jihoafrickém dramatu z prostředí boxu Síla muže, ale centrem pozornosti filmových kritiků a castingových agentů se stal teprve v souvislosti s televizním seriálem Our Friends in the North z roku 1996, v němž si zahrál Geordiea Peacocka.

V roce 1998 si zahrál roli George Dyera, milence malíře Francise Bacona v působivém životopisném snímku Láska prokletá. V roce 2000 byl označen za jednoho z nejlepších nových objevů evropské scény. Poté následovaly role ve filmech Lara Croft – Tomb Raider, ve kterém představoval bývalého přítele Lary Croft, Hotel Splendide a ve filmu uznávaného scénáristy a režiséra Williama Boyda The Trench.

V roce 2002 se Craig objevil v roli Connora Rooneyho, syna gangstera, představovaného Paulem Newmanem, ve snímku Road to Perdition, za kterou získal velká uznání. Následující rok byl k vidění v dramatu Matka o muži, který prožije románek se šedesátiletou ženou. Následovala role Teda Hughese po boku Gwyneth Paltrow ve snímku Sylvia o životě básníků Teda Hughese a Sylvie Plath.

V roce 2004 se v režii Rogera Mitchella ujal hlavní role v adaptaci Nezničitelná láska a v úspěšném režisérském debutu Matthewa Vaughna Po krk v extázi. Poté jsme jej mohli vidět s Adrienem Brodym a Keirou Knightley v thrilleru Johna Mayburyho Svěrací kazajka, dvoudílném televizním filmu z produkce BBC Archangel a na Oscara nominovaném filmu Stevena Spielberga Mnichov. V roce 2006 si po boku Tobyho Jonese jako Trumana Capoteho zahrál Perryho Smithe ve filmu Pochybná sláva.

Po svém debutu v roli Jamese Bonda ve filmu Casino Royale si zahrál společně s Nicole Kidman v oscarovém Zlatém kompasu, po kterém následovaly film Flashbacks of a Fool a naposledy snímek Defiance.

Craig je také uznávaným divadelním hercem. V roce 2002 byl za svou trojroli ve hře A Number, kde vystupoval po boku Michaela Gambona, nominován na London Evening Standard Award.

Rooney Mara (jako Lisbeth Salanderová) svou kariéru zahájila před sedmi lety, krátce poté, co začala studovat Newyorskou univerzitu. Od té doby získala role v několika nezávislých filmech, mimo jiné i Dare a The Winning Season, které oba debutovaly na festivalu Sundance v roce 2009.

Po boku Jackieho Earlea Haleyho a Thomase Dekkera se objevila v zatím posledním dílu série Noční můra v Elm Street a společně s Michaelem Cerou také ve snímku Mládí v hajzlu. Coby hlavní hrdinku Francescu jsme ji mohli vidět ve filmu Tanner Hall, který soutěžil v roce 2009 na filmovém festivalu v Torontu a režírovaly ho Francesca Gregorini a Tatiana von Furstenberg. V roce 2010 si Mara zahrála bývalou přítelkyni Marka Zuckerberga ve snímku Davida Finchera The Social Network.

Mara je zakladatelkou neziskové organizace Uweze, která poskytuje péči a pomoc hladovějícím sirotkům v keňské Kibeře.

CHristopher Plummer (jako Henrik Vanger) má za sebou pestrou kariéru, která trvá už téměř 60 let, a je jedním z nejrespektovanějších divadelních herců a veteránem více než stovky celovečerních filmů.

Plummer, který vyrostl v Montrealu, svou profesionální kariéru zahájil v divadle a rozhlasu jak v angličtině, tak ve francouzštině. Po svém newyorském debutu v roce 1954 zazářil v řadě her na Broadwayi a v londýnském West Endu a získal řadu cen na obou březích Atlantiku. Plummer získal cenu Tony za muzikál Cyrano a za hru Barrymore a sedmkrát byl na tuto cenu nominován, naposledy za Krále Leara v roce 2004 a za roli Clarence Darrowa ve hře Inherit the Wind v roce 2007. Získal také třikrát cenu Drama Desk Award a National Arts Club Medal.

Jakožto bývalý přední člen Royal National Theatre pod vedením sira Laurence Oliviera a Royal Shakespeare Company pod vedením sira Petera Halla získal Plummer cenu Evening Standard za svůj výkon ve hře Becket. V současné době je Plummer považován za jednoho z nejlepších klasických herců.

Od chvíle, kdy ho Sidney Lumet uvedl na filmová plátna ve filmu Stage Struck v roce 1954, se objevil v celé řadě význačných celovečerních filmů, mimo jiné Muž, který chtěl být králem, Bitva o Británii, Waterloo, Pád říše římské, Star Trek VI, Dvanáct opic a oscarový snímek z roku 1965 Za zvuků hudby. Aktuálněji se objevil coby Mike Wallace v na Oscara nominovaném snímku Insider: Muž, který věděl příliš mnoho, za který získal National Film Critics Award. Mezi jeho další filmy patří například oscarové drama Čistá duše, V křesle režiséra, Láska na inzerát, Lovci pokladů, Syriana a Spojenec.

Mezi jeho nejaktuálnější projekty patří například velice úspěšné animované filmy Vzhůru do oblak, Číslo 9 a My Dog Tulip, stejně jako titulní role ve filmu Imaginarium dr. Parnasse v režii Terryho Gilliama. V roce 2010 byl poprvé nominován na Oscara za roli spisovatele Tolstého po boku Helen Mirren ve snímku The Last Station. Na tento úspěch navázel snímek Mikea Millse Začátky, který si získal pozornost kritiky po celém světě.

Stellan Skarsgård (jako Martin Vanger) je považován za jednoho z nejlepších švédských divadelních a filmových herců. Už jako dospívající se stal v roce 1968 hvězdou seriálu Bambi Bitt ach jag a od té doby sbírá na své konto jeden úspěch za druhým. V poslední době jsme ho mohli vidět v hitech jako Mamma Mia!, Andělé a démoni, ve druhém a třetím díle série Piráti z Karibiku či ve filmu Dobrý Will Hunting. Hostoval také v seriálu stanice HBO Vincentův svět.

Naposledy jsme ho mohli spatřit ve filmu Thor po boku Chrise Hemswortha a Natalie Portman. Svou roli z tohoto filmu si zopakuje ve filmu Avengers v režii Josse Whedona. Současně je k vidění ve filmu Larse von Triera Melancholia, který měl před nedávnem premiéru na festivalu v Cannes.

V letech 1972 až 1988 byl členem Royal Dramatic Theatre ve Stockholmu, kde si zahrál ve hrách jako Vita rum, Ett drmspel či Master Olof, na kterých spolupracoval s režiséry jako Alf Sjberg, Per Verner-Carlsson a Ingmar Bergman.

Skarsgård se od roku 1982 objevil ve více než 50 filmech. Svým výkonem ve filmu Hanse Alfredsona The Simple-Minded Murder si vysloužil jak cenu Gulbagge (švédská obdoba Oscara), tak i Stříbrného medvěda na berlínském filmovém festivalu. Hrál také hlavní roli ve filmu Oxen, nominovaném na Oscara, který režíroval světoznámý režisér Sven Nykvist.

Jeho první rolí v angličtině se stala role ve filmu Nesnesitelná lehkost bytí režiséra Philipa Kaufmana. Na ni navázal rolí ruského kapitána Tupaleva ve snímku Johna McTiernana Hon na Rudý říjen. Zlomová se pro něj stala role paraplegika ve velice úspěšném filmu Larse von Triera Prolomit vlny po boku Emily Watson. S Trierem spolupracoval i na dvou dalších filmech, na Tanci v temnotách a na Dogville.

Po roli ve snímku Prolomit vlny se Skarsgård objevil ve vedlejších rolích v řadě amerických filmů. Mezi ně patří například Dobrý Will Hunting Guse Van Santa či Amistad Stevena Spielberga, za něž za oba obdržel v roce 1998 na Evropských filmových cenách ocenění v kategorii Výjimečný herecký výkon Evropana ve světovém filmu. Objevil se také ve snímku Johna Frankenheimera Ronin. Mezi jeho další významné role patří například role ve filmu Erika Skjoldbjaerga Insomnia, ve filmu Rennyho Harlina Útok z hlubin, role ve snímku Hanse Petera Molanda Aberdeen, za kterou byl v roce 2000 nominován na udílení Evropských filmových cen v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon, Časový kód Mikea Figgise, Kiss Kiss (Bang Bang) Stewarta Sugga, Skleněný dům Daniela Sackheima či Na miskách vah Istvana Szabó, který mu v roce 2001 vynesl další nominaci v rámci Evropských filmových cen a za jež získal cenu v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon na festivalu Mar del Plata.

David Fincher (režie) je režisérem filmů, reklamních spotů a hudebních klipů. Doufá, že se lidem líbí, ale pokud ne, není to proto, že by se málo snažil. Na svém režijním kontě má filmy Vetřelec 3 (1992), Sedm (1995), Hra (1997), Klub rváčů (1999), Úkryt (2002), Zodiac (2007), Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008) a The Social Network (2010).

STIEG LARSSON (autor předlohy) zemřel na následky infarktu 9. listopadu 2004 ve věku 50 let, krátce předtím, než vyšla jeho kniha Muži, kteří nenávidí ženy. Když se z tohoto díla stal světový bestseller, překvapila celou řadu lidí skutečnost, že se jedním z nejvlivnějších thrillerů současné generace stala kniha, vydaná posmrtně. Larsson se ale neobjevil odnikud. Ve Švédsku byl dlouhé roky znám jako novinář, který odhaloval neonacisty, rasistické aktivisty a extrémistické organizace, které se ukrývají v Evropě. Stejná témata, jakými se zabýval během své novinářské činnosti, tvoří i jádro jeho trilogie Milenium. Ačkoliv nejsou pro kriminální žánr ničím novým, právě Larssonův nesentimentální důraz na obvykle zcela neviděné postavy, na etiku, svobodu jednotlivce a povahu pomsty ho odlišují od ostatních podobných děl a dodávají jeho vyprávění na poutavosti.

Coby teenager byl svědkem velice traumatizující události, která později inspirovala některé z brutálních skutků v jeho sérii Milenium. Jak jeho přítel Kurdo Baksi uvedl v několika svých článcích, byl Larsson v patnácti letech svědkem hromadného znásilnění mladé dívky, kterému nemohl zabránit. Tato událost v něm probudila celoživotní nutkání a potřebu „s takovým nesmyslně zbytečným násilím něco udělat“, jak uvádí Baksi.

Ačkoliv byl Larsson vášnivým fanouškem science fiction a říkal celý život přátelům, že by rád napsal detektivní román, teprve v devadesátých letech začal v tichosti pracovat na thrilleru – během dovolených a po práci – o věcech, na kterých mu záleželo nejvíce a který nazval Muži, kteří nenávidí ženy. (Teprve později, když se dílo dočkalo publikování v Británii a Spojených státech, vznikl jeho současný anglický název, v překladu Dívka s dračím tetováním, který odkazuje na jednu z mnoha zvláštností Lisbeth Salanderové.)

Larsson napsal všechny tři díly série Milenium a teprve poté je odevzdal nakladatelům jakožto kompletní trilogii. První nakladatel jeho rukopisy odmítl. Druhý, Norstedts Forlag, spatřil jejich potenciál, ačkoliv nedokázal předpokládat způsob, jakým tyto knihy a zejména Salanderová brzy vstoupí do centra kulturního dění současnosti.

Než mohlo ale dojít k jejich vydání, utrpěl Larsson fatální srdeční záchvat poté, co vyšel do sedmého patra ke své kanceláři ve Stockholmu. V roce 2005 vyšla kniha Muži, kteří nenávidí ženy a setkala se s obrovským úspěchem. Získala významnou cenu Glass Key Award jakožto Nejlepší nordický kriminální román a brzy se stala povinnou četbou roku a posléze desetiletí.


Komentáře