Václav

Václav

Václav Vingl je vesnický outsider, který ve svých 40 letech žije s maminkou pod jednou střechou.

Přestože je Václav označován za místního šaška, hlupáka a problematického nezvladatelného kluka, my v něm (spolu s maminkou) vidíme citlivého, vnímavého dobráka s klukovskou duší a hlavou plnou milých lumpáren. Celá vesnice ho vnímá jen jako problém. Dokonce i bratr František, který s Václavem celý život soupeří o lásku matky a otce.

Tyto dva světy na sebe neustále naráží, a tak Václav lítá z jednoho průšvihu do druhého. Drama vrcholí soubojem bratrů o lásku Frantovy milenky Lídy, který končí trestným činem.
Václav je uvězněn. Matčina ochrana je pryč. Stává se terčem útoků spoluvězňů a stále více si připouští traumatické vzpomínky na otce. Pomalu umírá.

Matka se rozhodne požádat prezidenta o milost. Ta je však podmíněna peticí spoluobčanů. Odpustí Václavovi celá vesnice, když mu nedokáže odpustit ani vlastní bratr?

Rozhovor s režisérem Jiřím Vejdělkem

Proč jste si vybral toto téma?
To téma si spíš vybralo mě. Oslovil mě Tomáš Kudrna, autor námětu, a Marek Epstein, ještě když jsem točil seriál Redakce, že mají nápad na takový netypický televizní seriál, kde by byly osudy hlavních postav inspirovány lidmi, kteří dostali prezidentskou milost od Václava Havla. Co díl, to jeden případ. Musím přiznat, že na začátku jsem se na to moc netvářil. Jednak se mi hned nechtělo pustit se do dalšího seriálu a jednak taková jakoby publicistika, kdy je člověk nucen držet se určitých reálií a skutečnosti, mě úplně neláká. Ale Marek Epstein už měl napsanou první verzi pilotního scénáře, tak jsem si ho přečetl a to konkrétní téma se mi zdálo nosné. Naštěstí to nebylo to, čeho jsem se bál – strohá novinářská kauza, která popisuje nějakou událost, ale už tam byl jasně cítit silný příběh zajímavých lidí, který může být jak zábavný, tak dojemný, a dává možnost natočit emocionálně bohatý film. Už tehdy jsme si na to víceméně kývli. Zatímco já jsem točil Účastníky zájezdu a Roming, Václav zrál – v mé hlavě a na Markově psacím stole. Potom jsme spolu s Markem a později také podle rad odbornice na duševní choroby přepisovali scénář do konečné podoby. Pak už zbývalo jen ho natočit. Piplali jsme se s tím tak pečlivě, až je z toho nakonec naprosto regulérní film do kin, který už s tím původním seriálem nemá nic společného. Samozřejmě, pokud bude Václav úspěšný, tak je možné, že se bude pokračovat dalšími osudy omilostněných. Ovšem až potom, co já se zas zajdu poradit na psychiatrii (smích).

Nakolik se film drží skutečné události?
My jsme se skutečností nechtěli nechat úplně omezovat. Takže vycházíme z reálného příběhu skutečně retardovaného člověka, který žil na vesnici, pracoval tam v zemědělském družstvu, měl vztahy podobné těm, které ukazujeme ve filmu, dopustil se zločinu a opravdu potom šlo o to, jestli dostane prezidentskou milost. Ten základní rámec, situace a postavy jsou podobné, ale všechny detaily a motivace hrdinů jsou čistě scenáristická fikce. Jako kdyby Vám někdo v jedné větě řekl příběh jiného člověka, který je docela dojemný a zároveň tragický a Vy jste si představili, co je za tím. Představujete si, proč ho spáchal, co ho k tomu vedlo a jaké bylo celé pozadí případu.

Setkal jste se někdy se skutečným Václavem?
Zatím ne. Jsem zvědavý, jestli se po tom, co uvidí film, ozve. Ostatně je také otázka, jestli se v tom pozná. Také jsme si s Markem Epsteinem říkali, že před premiérou o to určitě nestojíme, protože bychom se možná cítili jako, že jsme se příliš odchýlili od té skutečnosti a třeba bychom měli výčitky. Ono bude lepší, když ty výčitky budeme mít až po premiéře (smích).

Uvažoval jste o Ivanovi Trojanovi do hlavní role již při přípravách filmu?
Když poprvé čtu scénář, tak mě málokdy přímo napadne konkrétní herecký představitel. Nejdřív vás většinou napadnou taková ta klišé, která naskočí hned a každému. Pak si lámu hlavu, komu by ta role mohla sedět a při tom to bylo překvapivé obsazení. Když mě napadl Ivan, okamžitě se mi ta myšlenka zalíbila a když Ivan kývl, byl jsem rád. Společně s ním jsme samozřejmě celou roli probíral i s psychiatričkou a i my s Markem jsme zjišťovali řadu věcí, jak to s tím onemocněním je a museli jsme stanovit určitou hranici jeho retardace.

Jak se Vám pracovalo s představiteli hlavních hrdinů. Ivanem Trojanem, Emílií Vášáryovou, Janem Budařem…?
Jsem vždy rád, když se povede obsazení tak, že si na konci říkám: „Ty postavy by nikdo jiný hrát nemohl.“ U filmu Václav se mi to stalo a doufám, že tento dojem budou mít i diváci.
Ani pro tak skvělého herce jako je Ivan Trojan, nebyla titulní úloha snadným oříškem. Hrát mentálně lehce zaostalého člověka je pro herce výzva, ale zároveň velké sousto. Navíc jsme si to zvoleným uchopením role vůbec neusnadnili. Nechtěli jsme, aby byl Václav jen jednoduše takový roztomilý vesnický blázínek, ale aby byl místy obtížný až protivný. Proto ho také řada lidí ve vesnici nemá ráda a je pro ně naprosto nesnesitelný.

Postava Václava balancuje na tenké hraně. Václav je vlastně takové nezvedené přerostlé dítě. Občas se chová docela normálně, jindy jako dojemný politováníhodný prosťáček, často je ale výbušný nezvladatelný rarach, kterému by jste na vesnickou tancovačku místo slavnostního obleku raději navlékli svěrací kazajku.

Ivan k roli přistupoval velmi profesionálně. Nejen že se radil s psycholožkou a psychiatričkou, ale připravoval si i přesné intonace hlasu, učil se při mluvení věrohodně zadrhávat, cvičil přesná gesta, pohledy, druhy smíchů…Při natáčení mě okukoval a postupně začal chodit jako já, takže se obávám, že ta lehká retardace bude asi hodně můj otisk. Podobnost mezi vesnickým cvokem a režisérem při natáčení nebude asi čistě náhodná (smích).

Ivan byl také naprosto neústupný. Dokonce víc než já, a to už je co říci. Když jsem si třeba vymyslel nějaký drobný vtípek mimo scénář, tak on to zkoušel tak dlouho, dokud se to nepodařilo a nikdy to nevzdal.

Role Václava je náročná také proto, že je to taková ta opravdu klasická hlavní role, kdy hlavní postava, jak se říká, nesleze z plátna. Navíc jí scénář předepisoval řadu nelehkých fyzických akcí: honičky na motorkách, jízdu na kole bez držení řidítek, vyskakování z traktoru za jízdy, rvačky atd. Ivan si vymínil, jako „český Belmondo“, že všechny fyzicky náročné kousky bude dělat sám a opravdu to dodržel i přesto, že se opakovaly třeba desetkrát. Zvládnout to kondičně nebylo vůbec jednoduché, protože i v situacích, kdy by normální člověk byl v klidu a odpočíval, měl Václav působit jako nezvedené dítě plné energie, jako přetlakovaný papiňák hrozící, že každým okamžikem exploduje. Všichni s obavami čekají, kdy ten moment přijde.
S ostatními herci byla spolupráce také vynikající. Někteří se nám představí v charakterech, ve kterých jsme je ještě neviděli. Pro ně to bylo zase obtížné v tom, že na ploše trošku menší, vlastně jen na prostoru, který jim zbyl vedle ústředního hrdiny, museli odehrát celý svůj životní příběh. Přitom jejich osudy jsou samy o sobě tak zajímavé, že by se o každé z těch postav dal natočit ten film celý.

Klidně by to mohlo být ne o lehce retardovaném Václavovi, ale osudu jeho matky (Emília Vášáryová), která se musí starat celý život o takto postiženého divokého syna a co ten těžký úděl všechno obnáší. Nebo o bratrovi, ztvárněném Honzou Budařem, který žije na malé vesnici s cejchem, že jeho bratr je místní cvok. Václav mu dělá neustále ostudu a on sám žije od dětství v pocitu, že si ho nikdo nevšímá, a že veškerá láska a péče byla podle něho věnována jeho bratrovi.

Zajímavá je i postava Jiřího Lábuse, starosty a zároveň předsedy družstva, který se snaží roky žehlit všechny spory a hájit Václava. Má plnou skříň uniforem, protože zároveň velí požárnímu sboru, místní dechovce, svazu myslivců, a kdyby ve vsi existoval Klub švadlen, určitě by nosil i náprstek.

Milostné napětí přináší Soňa Norisová, v podstatě taková ta osudová žena, která se pohybuje mezi dvěma bratry, ale která hlavně řeší svůj osobní problém, jak si udržet základní lidskou důstojnost.

Co by, podle Vás, měl film Václav lidem říct?
Myslím, že by měl vzbudit otázky: Jsme nebo nejsme schopni odpustit a udělit někomu milost? Komu a za jakých podmínek? Jak bychom se rozhodli v tomto konkrétním případě Václava?

... V kinech ČR od 6. prosince 2007

2007 – ČR – Komediální drama – 97 minut
režie: Jiří Vejdělek
hrají: Ivan Trojan, Jiří Lábus, Emília Vášáryová, Jan Budař, Zuzana Kronerová, Petra Špalková, Martin Pechlát, Soňa Norisová...

Oficiální stránky filmu: www.filmvaclav.cz

trailer: