Gympl

Gympl


2007 | 110 min | Komedie, Krimi, Drama | Česká republika


Režie: Tomáš Vorel st.
Kniha: Tomáš Houška
Scénář: Tomáš Houška, Tomáš Vorel st.
Kamera: Marek Jícha
Hudba: Wich

Pedantický fyzikář (Milan Šteindler), strnulý češtinář (Jiří Schmitzer), jalový tělocvikář (Martin Zbrožek), ekologický učitel výtvarky (Tomáš Matonoha), mondénní ředitelka školy (Eva Holubová) a další kantoři dle svých představ formují nebohé studenty na poněkud zkostnatělém gymnáziu. A tak málokoho studium opravdu baví a zajímá. Petr (Tomáš Vorel jr.) a Michal (Jiří Mádl) do školy raději nechodí a když tam náhodou zavítají, tak celé hodiny prospí, neboť po nocích malují graffiti. To je to jediné, co je kromě holek skutečně baví. Nebezpečné výpravy na střechy domů, ilegální pronikání do útrob metra, dramatické lezení na komín… Napětí, riziko dopadení a honičky s policií jsou opravdové, zábavné i kruté. A tak není divu, že se jejich bezradní rodiče (Zuzana Bydžovská, Tomáš Hanák, Jan Kraus, Ivana Chýlková) věčně stresují a občas se v zájmu dostudování svých nezvedených potomků spojí s profesory.

Jak vznikal scénář k filmu a probíhaly přípravy na natáčení…

Ukázka z filmu Gympl Režisér Tomáš Vorel pochází z Bráníku, pražské čtvrti, kterou prostupuje například barrandovský most. Bráník byl odjakživa pomalovaný, čehož si nemohl režisér Vorel nevšimnout. Když se pak setkal s bývalým ředitelem gymnázia Tomášem Houškou, který napsal knihu Graffiti Rules, o partě graffiťáků, které učil, a zároveň potkal Pavla Noska, jehož graffiťácká éra skončila vyhazovem ze školy, začal se s oběma pravidelně scházet nad scénářem inspirovaným knihou a reálným osudem. „Možná to bude znít naivně, ale původně jsem měl graffiti za záhadnou malbu, netušil jsem, že je to podpis člověka, krycí jméno, které volá: jsem tady, takhle se jmenuju a žiju v tomhle městě,“ přiznává Tomáš Vorel. Samotnému natáčení předcházelo mnoho schůzek s Tomášem Houškou a Pavlem Noskem nad mnoha verzemi scénáře, režisér Vorel absolvoval pár akcí v terénu, Pavel Nosek přivedl člověka říkajícího si Pasta Oner, který je znalcem graffiti, z něhož se stal odborný poradce filmu. Nosek s Pastou vymysleli jména pro všechny writerské role, spolupodíleli se na výběru filmových lokací pro malování graffiti, dali dohromady veškeré skici, vytvořili tagy použité ve filmu, dohlíželi na všechny detaily v tomto směru. Film je tak z tohoto pohledu autentickou výpovědí, i když cílem režiséra nebylo tuto subkulturu detailně mapovat, ale zachytit ji jako součást dnešního života. „Já měl nějaké představy o malování graffiti, o hudbě spojené s tímto, ale kluci, kteří na tom se mnou pracovali, srazili moje filmařské představy na zem,“ popisuje Tomáš Vorel. „Na začátku byl jejich velký odpor a naprostá nechuť spolupracovat s filmem. Často jsme se v pojetí některých věcí úplně rozcházeli, například když jsme s kameramanem Markem Jíchou řekli, zda by Mádl mohl stříkat sprejem jen tak do vzduchu. Oni na to, že je to úplná blbost,“ říká Tomáš Vorel. Přesto se však nakonec Tomáš Vorel s lidmi z komunity kolem graffiti dokázal domluvit, výsledek je tak přijatelným kompromisem pro všechny tvůrce. Tomáš Vorel jr., jehož v malování graffiti ve filmu supluje právě Pasta, prošel i tak ročním tréninkem ve sprejování. „V mých raných teenagerovských letech jsem se o malování graffiti pokoušel, chodili jsme s klukama do Bráníka na legální zdi, ale výsledky byly strašný,“ říká Tomáš Vorel jr. „Naučit se malovat graffiti trvá tak dlouho, že jsem za rok tréninku nepochytil pořádně ani základy. Samozřejmě jsem se musel naučit, jak držet sprej, jak dělat pohyby rukou atd., to bylo takové základní desatero, ale pětadevadesát procent všech tahů ve filmu je dílem rukou někoho jiného,“ dodává Vorel jr. Jirka Mádl hraje ve filmu Michala, který se ke graffiti dostává přes zkušenějšího Petra (Tomáš Vorel jr.), takže byl v malování úplný nováček a nebyly na něj kladeny velké nároky. „Mádl se vlastně učí, a přestože to ve filmu mnoho lidí ani nezachytí, urazí jeho styl kus cesty, což se muselo předem pečlivě naplánovat už kvůli tomu, že se netočilo chronologicky,“ doplňuje spoluautor scénáře Pavel Nosek.

O obsazení filmových rolí…

Pedantický fyzikář Milan Šteindler s ředitelkou Holubovou Režisér Tomáš Vorel měl v obsazení některých rolí jasno předem, například roli ředitelky hraje Vorlova téměř dvorní herečka Eva Holubová, která se na filmu podílela tentokrát také jako spoluautor scénáře a dramaturg, shodou okolností chodila s režisérem Vorlem na stejný gympl. „Některé role jsou mi jasné od začátku, na některé dělám casting, často si vybírám lidi podle očí a podle typu člověka na určitou roli. V Gymplu hraje celá řada mladých lidí, dlouho jsme řešili roli Michala, kterou nakonec dostal Jirka Mádl. Stoprocentně jasné nebylo ani obsazení mého syna, i když jsem na něj při psaní scénáře myslel,“ popisuje Tomáš Vorel, který dal Evě Holubové volnou ruku v obsazení některých rolí učitelského sboru. Holubová se tak zapříčinila například o obsazení Zuzany Bydžovské do role matky Petra (Tomáš Vorel jr.) nebo prvního českého eurokomisaře Pavla Teličky do role školního inspektora. „Řekněme, že u zárodku byl můj hec s paní Evou Holubovou na loňském filmovém festivalu v Karlových Varech, …ale ambici hrát ve filmu jsem neměl,“ komentuje svoji první hereckou roli Pavel Telička. Karikatury profesorského sboru dokonale ztvárnili Tomáš Matonoha, Jiří Schmitzer, Milan Šteindler, Martin Brožek nebo Veruna Dobešová. Do rolí rodičů hlavních hrdinů obsadil režisér Hanáka, Ivanu Chýlkovou nebo Jana Krause. Hlavní dívčí role ztvárnily Lenka Jurošková a Martina Procházková. V malých rolích vyšetřovatelů se objeví například Václav Marhoul a Ondřej Trojan. Sám Vorel ztvárnil malinkou roli školníka.

O natáčení

Třídní schůzka - otec Jan Kraus Natáčení začalo symbolicky 21. srpna 2006, v září se štáb přesunul do exteriérů, natáčelo se v Praze. A to například v opuštěné továrně na Smíchově, na Letné u kyvadla nebo v klubu Cross. Dramatičtější bylo natáčení v pražském metru, mohlo se točit vždy jen čtyři hodiny přes noc. Veškeré scény jsou točené v reálu, ve filmu není jediný ateliér. Tomáš Vorel jr. studoval stejný gympl jako režisér Vorel, který chtěl film na této škole původně točit, nakonec byl vybrán gympl Budějovická, který se režisérovi jevil jako větší a masovější. „Paní ředitelka nás tam nechala točit, přestože měla výhrady ke scénáři, který není příliš lichotivý pro školu, školství a pro naše profesory, ale on není úplně lichotivý ani pro naše studenty. Snažili jsme se o tragikomické pojetí všech postav, není tam žádná vyloženě kladná nebo záporná postava, chtěli jsme dobré i špatné a ošklivé i krásné hrdiny,“ říká Tomáš Vorel.

O hudbě k filmu, tricích, kameře a střihu

Z filmu GYMPL Přestože měl Tomáš Vorel původně představu, že by hudbu mohli dělat autoři hudby k filmu Kouř, ke kterému Vorel film stylově Gympl nejvíc přirovnává, nakonec se rozhodl pro reálnou hudbu subkultury, které se film dotýká. Hudbu k filmu složil Wich, použité jsou i některé texty Indyho. Indy & Wich prostě režiséra po poslechu české hip hopové scény zaujali nejvíce. „Oba dva jsou velice talentovaní, kdyby dělali hudbu v jiné době, byli by taky úžasní,“ popisuje Tomáš Vorel. „Pro ten film je jejich hudba čitelná, přestože je samozřejmě určený daleko širší veřejnosti,“ dodává Tomáš Vorel. Autorem jedné písně a tří hudebních motivů je také Tomáš Matohona, zatím ve své největší filmové roli, který na place zapěl píseň, která se Vorlovi zalíbila natolik, že v Matonohovi probudil jeho starou vášeň. „Matonoha je původem folkař, má plno krásných písniček, jako folkař se neuplatnil, tak šel dělat herce,“ směje se Vorel. Jednu skladbu mají ve filmu SuperCroo.

Přestože v Gymplu divák triky většinou neuvidí, každý druhý záběr je nějak „trikovaný“, ať už třeba retuše lanek v těžkých scénách pro herce. „Filmové triky ale nechci prozrazovat, filmoví hrdinové pak nejsou takoví frajeři, když vidíte, jak se to dělalo, takže raději zůstaňme u toho, že ve filmu žádné triky nejsou,“ nechce Vorel prozradit několikaměsíční práci Patrika Veleka.

Tomáš Vorel spolupracuje od Kamenného mostu s kameramanem Markem Jíchou, který je také koloristou a střihačem v jedné osobě. Po filmu Skřítek je Gympl druhý film, který spolu nastříhali. „Mezi mé nejbližší spolupracovníky patřil také mistr zvuku Jiří Melcher,“ doplňuje Vorel.

Jaký je film očima režiséra a jeho herců…

Jiří Mádl na policejní stanici - film GYMPL Přestože sloganem filmu je „Komedie o studentech, učitelích, rodičích a graffiti“, sám režisér a většina herců mluví o žánrové pestrosti, generačním střetu studentů gymplu, jejich kantorů a rodičů, film reflektuje řadu problémů současné společnosti:

Střídání dne a noci, střídání spořádaného a jakéhosi divokého života, nuda ve škole, povinnosti a noční dobrodružství… V této souvislosti vzpomínám na Rychlé šípy, Bratrstvo kočičí pracky, to, co nás na Foglarovi lákalo, bylo skutečné dobrodružství v ulicích, které se dnes kvůli televizi a počítačům stává dobrodružstvím virtuálním.
Tomáš Vorel

Když se mě někdo ptal, co s tím Vorlem točím, nikdy jsem nepoužil slovo komedie. Vždycky jsem říkal, že je to docela zajímavý filmový sociologický výzkum. To, že se člověk zasměje, není tak určující pro žánr… Moje postava má větší kapesné, než mají učitelé plat, profesoři si pak těžko budují nějakou autoritu.. Postava Michala je mi velmi blízká v tom, že jsem chodil na osmiletý gympl a měl jsem za první čtyři roky čtyři podmínečné vyloučení, takže to byla taková vzpomínka na dětská léta…
Jiří Mádl

Petr je takový melancholik, přes den je tichý a v noci dostává náboj, který zužitkovává při malování graffiti. Běžný svět školy a všech stereotypů je hrozně jednoduchý a člověk nemá potřebu se v něm nějak projevovat, protože je stejně jenom jedna kostička ve skládance. V noci ale dostává prostor pro seberealizaci, a v tom se mi role Petra líbila.
Tomáš Vorel jr.

Myslím, že film nekritizuje školství a školu, ale ukazuje vztahy a dialog dvou generací. Na jedné straně ta starší, v našem případě vyrůstající a vychovávaná v totalitě, která si své sebevědomí opírá o postavení a začlenění se do prověřené instituce, bojí se každé změny, které nerozumí.. Na straně druhé ta mladá, kterou sice vychováváme my, ale ona se narodila a vyrůstá v úplně odlišných společenských podmínkách, i když přesně neví, co svoboda je, touží po ní celou svou bytostí.
Eva Holubová

Je to zajímavé, tenhle druh zábavy souvisí s dnešní dobou, je to takový zvláštní generační projev, řeč mladých lidí... Zažil jsem na vlastní kůži ten rodičovský šok, kdy mi volali policajti, ať si přijedu pro svého syna, který maloval graffiti. Žijeme v době, kdy se naše děti projevují třeba v tomhle směru, my jako rodiče se skrz naše děti přibližujeme k realitě doby.
Martin Zbrožek

Myslím, že celý film má k realitě dnešního života hodně blízko… Oslovuje realitu a oslovuje přítomné problémy, a to vše Vorlovským, a tedy velmi inteligentním a přirozeným způsobem.
Pavel Telička

Rozhovor s Tomášem Vorlem

Tomáš Vorel Co bylo pro vás inspirací k natočení filmu Gympl?
Inspirací je vždycky více – moje dětství, studium gymnázia, studium gymnázia mého syna, pomalovaný Bráník, kde jsem vyrůstal a žiju dodnes. Pak jsem se seznámil s ředitelem gymnázia Tomášem Houškou, který napsal knihu Graffiti Rules, a na to jsem se setkal s Pavlem Noskem, který byl vyhozen z gymnázia, protože maloval graffiti. Úplně první myšlenkou, která mi vnukla nápad natočit film o škole, je to, že se mi neustále vrací, jak se potím v lavici a nejsem schopen odevzdat písemku z matematiky. Tento sen mám už asi třicet let a z toho soudím, jak mě traumatizovalo školství a traumatizuje asi všechny dodnes. Známkový systém – už to, že dostanete dvojku, že máte trojku, nechci říct pětku, třídní důtka, ředitelská důtka – to už je hrůza, a představa, že mě vyhodí z gymplu – to bylo pro mě strašlivý. Takže celé dětství a dospívání je trauma z toho, že selžete, že neuspějete, že se na vás rodiče budou zlobit, že vás učitelé budou zesměšňovat, dávat vám najevo, že jste hloupější než oni. Osobně jsem chodil na základní a střední školu, potom na dvě vysoké, takže vím, o čem mluvím.

Co prožívají hlavní hrdinové Petr (Tomáš Vorel jr.) a Michal (Jirka Mádl)?
Oni vlastně jen přežívají v lavicích a ten opravdový život odžívají v noci. Střídání dne a noci, střídání spořádaného a jakéhosi divokého života, nuda ve škole a povinnosti a noční dobrodružství, kdy můžete spadnout ze střechy, může váš přejet vlak, můžou vás chytit policajti, můžou vás vyhodit ze školy, někdo vás zmlátí, vyhodí vás ze školy, skončíte v nemocnice – prostě reálné nebezpečí, které se sprejerům ve skutečnosti děje. V této souvislosti já vzpomínám na Rychlé šípy, bratrstvo kočičí pracky, to, co nás na Foglarovi lákalo, bylo to skutečné dobrodružství v ulicích, které se dnes kvůli televizi a počítačům stává dobrodružstvím virtuálním. A malování graffiti je právě to skutečné dobrodružství.

Ve filmu je kromě generace studentů gymnázia zachycena také generace učitelů…
Film je taky o vtahu obou těchto generací, takže nechybí Jiří Schmitzer jako ortodoxní češtinář, Eva Holubová jako mondénní ředitelka školy, Martin Zborožek jako jalový tělocvikář nebo Tomáš Matonoha jako třídní učitel, který se snaží graffiti pochopit a napojit se na tu mladší generaci a pomoci jim najít cestu. Matka Petra (Tomáše Vorla jr.), kterou hraje Zuzana Bydžovská, nebo rodiče Michala (Jirky Mádla) v podání Ivany Chýlkové a Jana Krause. Jsou to prostě dvě odlišné generace, což nelze překlenout, takže film je určitě zajímavý pro generaci rodičů, kteří se v něm taky najdou.

Ve filmu se snažíte reflektovat současné problémy mladé generace, jak jste přišel na zápletku s hlavní dívčí hrdinkou?
Snažil jsem se udělat film žánrově široký, jsou tam dramatické situace, kdy se právě hlavní dívčí hrdinka sebepoškozuje. Sebedestruktivní sklony mladých lidí prostě existují, je to zase způsobeno tlakem konzumní společnosti, která chce všechno zmanipulovat do ano – ne nebo plus – mínus. Jdi do školy, pak přijď domů, večer se dívej na televizi, pak jdi opět do školy nebo do práce. Ti kluci to řeší malováním graffiti a tahle holka ničí sebe samu.

Jak se na filmu kromě ztvárnění ředitelky školy podílela Eva Holubová?
Evě Holubové jsem dal z důvodu ředitelování gymplu vlastně takovou volnou ruku v obsazení hereckého sboru. Některé role jsou její nápad nebo jsme je vybírali spolu. V Evu mám důvěru, protože je to nejen herečka, je také hodně vnímavá, mám v ní také dramaturga, píšeme spolu scénář a pak ho spolu dotváříme. Vlastně bych ji mohl nazvat takovým druhým rejžou.

Na filmu Gympl jste měl odborného poradce pro graffiti, film dotvářeli další lidé z této komunity, jaká byla vaše vzájemná spolupráce?
Na začátku byl velký odpor a jejich naprostá nechuť spolupracovat s filmem. Nakonec jsme takové lidi našli a měli jsme štěstí, že Pasta Oner, Dick a Masker mají za sebou takovou tu první mladistvou graffiti školu, kdy je všechno jen negace. Já měl nějaké představy o malování graffiti, o hudbě s tím spojené, ale kluci srazili moje filmařské představy na zem. Často jsme se v pojetí některých věcí úplně rozcházeli, například když jsme s kameramanem řekli, zda by Mádl mohl stříkat sprejem jen tak do vzduchu. Oni na to, že je to úplná blbost. Takových situací jsme během příprav filmu a natáčení řešili desítky.

Autorem hudby k filmu je především Wich, použil jste i nějaké texty Indyho, jak jste se dali dohromady?
Měl jsem nějaké představy o hudbě, dokonce jsem měl původní představu, že by to mohli dělat Michal Vích a Lumír Tuček, kteří se mnou dělali Kouř, ke kterému má Gympl stylově nejblíž. Ale Pasta mě přesvědčil, že to musí být reálná hudba, která k tomu patří, a nandal mi, co mám poslouchat. Nasál jsem to, musím říct, že to pro mě byla úplně jiná dimenze. Po všech těch nahrávkách, co jsem si poslechl, se mi k tomu nejvíce líbili Indy & Wich, protože je to pro ten film čitelný, přestože je samozřejmě určený daleko širší veřejnosti a ta hudba je velmi specifická. Wichova hudba není neustále se opakující hudební motiv, on má velké hudební cítění, úžasné nápady, které sděluje hip hopem, protože to je jeho styl. Indyho texty mi připadaly zároveň hluboký až mystický, nejsou to jen nadávky a sprostá slova, negace civilizace, jsou tam velké přesahy. Oba dva jsou velice talentovaní, kdyby dělali hudbu v jiné době, byli by taky úžasní. Hudbu k filmu složil Wich, jsou tam nějaké Indyho už použité texty, skládat na zakázku odmítl, což jsem respektoval.


Komentáře